Mistr Tao-i, Wu-čuův soukmenovec v horské poustevně, cvičil zpívání, uctívání a recitaci Budhova jména, zatímco Ctihodný Wu-ču zcela přerušil myšlení, zastavil veškerou úzkost a vstoupil do sféry osvícení. Tao-i, doprovázený všemi méně významnými mistry, kteří byli jejich souvěrci, řekl Ctihodnému: „Já, společně se všemi našimi bratry, chci, abyste se k nám připojil v šesti denním období uctívání a pokání. Pokorně prosíme Ctihodného, aby naslouchal a přidal se k nám.“

Ctihodný jemu i ostatním odpověděl: „Protože jsme zde úplně odříznuti od zásob, lidé je nosí pěšky hluboko do hor. Nemůžete se spoléhat na ortodoxní praxi – chcete jen něco blábolit nazpaměť, ale tohle vůbec není buddhadharma.”

Ctihodný citoval Šúrangama sútru: „‚Šílená mysl není v klidu. Klid to je bódhi. Jedinečná čistá jasná mysl zásadně prostupuje Dharmadhátu.’ Ne-myšlení není nic jiného než vidět Buddhu. Přítomnost myšlenky není nic jiného než zrození a smrt. Pokud chceš praktikovat uctívání a recitaci, pak opusť hory. Na pláních jsou vlídné a pohodové chrámové čtvrti, kam můžeš svobodně odejít. Pokud se mnou chceš zůstat, musíš se zcela oddat ne-myšlení. Pokud můžeš, zůstaň zde. Pokud nemůžeš, odejdi pryč.“

Protože se názory mistra Tao-iho neshodovaly se základním záměrem Wu-čua, rozloučil se s Ctihodným a opustil horu Tchien-cchang. Po příjezdu do kláštera Ťing-čung v I-čou se setkal s preceptorem Kongem a ostatními a řekl: „Mistr čchanu Wu-ču v horách nepraktikuje bohoslužbu ani recitaci, jen sedí v prázdnotě. Che-kchung a ostatní to slyšeli s mnohonásobným úžasem a zvolali: „Jak by to mohla být buddhadharma!“ Vzali mistra Tao-iho, aby viděl Ctihodného Kima. Než Tao-i dokončil poklony, Che-kchung a ostatní informovali ctihodného Kima: „Mistr čchanu Wu-ču z hory Tchien-cchang jen sedí v prázdnotě. Není ochoten uctívat a recitovat a stejně tak nebude učit své souvěrce uctívat a recitovat. Co to je? Jak by toto mohla být buddhadharma!“

Ctihodný Kim vybuchl na Che-kchunga, Tao-iho a ostatní: „Vypadněte! Když jsem byl ve fázi učení, nedostával jsem se k jídlu, jen jsem seděl v prázdnotě. Ani jsem se nesnažil srát nebo čůrat. Neuvědomujete si, že když jsem byl na hoře Tchien-ku, neuctíval jsem ani nerecitoval. Všichni mí spolužáci se na mě naštvali a opustili horu. Nikdo neposílal zásoby a já jsem měl jen hlínu jako jídlo. Ale ani potom jsem se nesnažil opustit horu a věnoval jsem se sezení v ne-činnosti. Když opat Meng slyšel od mých spolužáků, že sedím v ne-činnosti, okamžitě šel za Ctihodným Tchangem (C‘-čou Čchu-ťi), aby mě pomluvil. Když Ctihodný Tchang slyšel, že jsem nečinně seděl, měl obrovskou radost. Mezitím jsem byl na hoře Tchien-ku a nevěděl jsem nic o těch pomluvách. Když jsem se doslechl, že Ctihodný Tchang je vážně nemocný, přišel jsem z hory Tchien-ku do kláštera Te-čchun v C‘-čou. Opat Meng mě viděl přicházet a nedovolil mi vstoupit do kláštera. Ale Ctihodný Tchang slyšel, že jsem přišel a poslal někoho, aby mě zavolal, abych se objevil před jeho síní. Ještě jsem nedokončil svou poklonu, když se mě ctihodný Tchang zeptal: ‚Čím se na hoře Tchien-ku zaměstnáváš?‘ Odpověděl jsem: ‚Nic nedělám. Nic nevnímám.‘ Ctihodný Tchang opáčil: ,Ty jsi nevnímající, já jsem také nevnímající!‘ Ctihodný Tchang to věděl, ostatní neměli ani tušení.“

Zprostřed hor Ctihodný Wu-ču z dálky věděl, že na něj Ctihodný Kim myslí, a okamžitě znal jeho úmysly. Ctihodný tedy řekl Süanovi: „Laiku, přímý přítok buddhadharmy patriarchy Bódhidharmy proudí do Ťien-nanu; je to Ctihodný Kim. Pokud od něj nepřijmeš přikázání bódhisattvy, je to jako vrátit se z hory pokladů s prázdnýma rukama. Když to Süan uslyšel, spojil své dlaně a vstal se slovy: „Pak tvůj žák přijme v  subprefektuře Čcheng-tu přikázání bódhisattvy. Ctihodný řekl: „Tady je půl šálku čaje z pupenů. Pokud tam jdeš, vezmi tento čaj z pupenů jako důkaz víry a předlož ho Ctihodnému Kimovi. Předej Wu-čova slova a poklony ctihodnému Kimovi. Pokud by se po mě ctihodný Kim ptat, řekni, že Wu-ču ještě nemá v úmyslu vyjít z hor.“

Süan se pak rozloučil se Ctihodným a vzal si čaj z pupenů, který měl být nabídnut Wu-siangovi. Třináctého dne měsíce označeného si, dorazil do kláštera Ťing-čung v subprefektuře Čcheng-tu, ale protože byl ctihodný Kim nemocný, nikdo ho nesměl vidět. Nicméně Tung Süan narazil na mistra Bódhiho, který ho vzal za Ctihodným Kimem. Tung Süan připravil čaj z pupenů nabízený mistrem Wu-čuem a předal jeho poklonu Ctihodnému Kimovi. Když Ctihodný Kim uslyšel zprávu a uviděl čaj z pupenů, byl velmi potěšen a řekl Tung Süanovi: „Proč mi čchanový mistr Wu-ču poslal znamení víry, proč za mnou nepřišel sám?“ Dong Süan odpověděl: „V den, kdy jsem vyrazil, mistr  Wu-ču řekl, že ještě nemá v úmyslu opustit hory. Ctihodný Kim se zeptal Tung Süana: „A kdo jsi?“ Süan zalhal Ctihodnému Kimovi a odpověděl: „Jsem osobní žák čchanového mistra Wu-čua.“ Ctihodný Kim řekl Süanovi: „V den, kdy se vrátíš do pohoří Paj-jaj, musím poslat znamení víry, takže mě musíš navštívit.“

Patnáctého dne Tung Süan přišel za Ctihodným Kimem. Řekl: „Chci se vrátit do pohoří Paj-jaj, jsem tu na váš rozkaz.“ Tehdy Wu-siang poslal pryč své osobní učedníky se slovy: „Musíte všichni opustit sál.“ Pak zavolal Tung Süana, aby vstoupil; Süan poslechl a vstoupil vkleče do síně se spojenými dlaněmi. Ctihodný Kim vytáhl roucho kasaja, které měl v držení ten nejvzácnějších mezi muži. Ukázal ho a řekl: „Toto roucho darovala Ctihodnému Šenovi (C‘-čou Č‘-šen) císařovna Wu Ce-tchien. Ctihodný Šen ho dal Ctihodnému Tchangovi (C‘-čou Čchu-ťi), Ctihodný Tchang ho dal mně a já ho předávám čchanovému mistru Wu-čuovi. Toto roucho bylo dlouho uchováváno, ať se o něm nikdo nedozví..“ Když domluvil, zajíkal se vzlykáním a řekl: „Toto roucho bylo předáno z legitimního dědice na legitimního dědice, člověk musí vynaložit maximální úsilí, maximální úsilí!“ Potom vzal svou vlastní kasaju, spodní a vnější roucho a sedací podložku. Dohromady tam bylo sedmnáct věcí. Řekl: „Mám za sebou roky. Vezmeš tyto věci a tajně je dáš mistru Wu-čuovi a předáš má slova: ‚Dávej na sebe dobrý pozor a vynalož maximální úsilí, maximální úsilí! Ještě není čas opustit hory. Počkej ještě tři až pět let a odejdi, až když tě přivítá významná osoba‘.“ Na to vyslal Tung Süana řka: „Rychle běž a ať se o tom nikdo nedozví.“

Třetího dne šestého měsíce devátého roku éry Ta-li (774) řekl Ctihodný svým učedníkům: „Přineste mi nové čisté roucho, chci se vykoupat.“ Když se vykoupal a oblékl roucho, zeptal se svých učedníků: „Už je poledne?“ Odpověděli: „Ano.“ Všechny své učedníky zavázal slibem: „Jste-li synovsky poslušné děti, nebudete porušovat mé učení. Jsem na vrcholu své praxe. Poté, co odejdu, nesmíte plakat, nechovejte se jako světští a netrénovaní lidé. Ti, kdo pláčou a nosí smuteční roucho, nebudou nazýváni mými učedníky. Pláč je projevem světa, to není buddhadharma. Jděte za hranice všech charakterových vlastností; to je způsob jak uvidět Buddhu.“ Když domluvil, zemřel, zatímco zůstal sedět. Velkého mistrovi bylo šedesát jedna let.

Mistr Wu-ču měl nejméně čtyři významné žáky: mistra Lung-jou Fa-jüana a mnišky Čchang-ťing-ťin (dcera), Čeng-pien-č‘ (matka) a Liao-ťien-sing.