sa. (čín. siao-čcheng, jap. šódžó), dosl.: „malé vozidlo“; původně hanlivé označení „starého buddhismu“ ze strany přívrženců mahájány (velké vozidlo). Sami stoupenci hínajány své učení označovali většinou jako théraváda (učení starších řádu), třebaže tato škola představovala jen jeden směr uvnitř hínajány; je však jediná, která se dochovala dodnes. Hínajána se nazývá též „jižní buddhismus“, protože je rozšířena především v zemích na jihu Asie (Cejlon, Barma, Kambodža, Laos, Thajsko). Podle tradice hínajána čítala 18 různých škol, které se vyvinily z původní obce; v textech je jich ale uvedeno mnohem více.
Během 3. buddhistického koncilu došlo k prvnímu rozkolu, který původní obec rozštěpil na sthaviry (pa. théra) a mahásanghiky. Mahásanghikové se mezi lety 280 a 240 př. n. l. rozdělili na šest škol: ékavjávaháriky, z nichž povstali lókóttaravádinové, a na gókuliky, kteří se rozpadli na bahušrutíje, pradžňaptivádiny a čaitiky. Od sthavirů se kolem roku 240 př. n. l. oddělili vátsíputríjové (zvaní též pudgalavádinové), kteří vytvořili čtyři podskupiny: dharmóttaríja, bhadrajáníja, sammatíja a sannagarika (nebo sandagirija). Další dvě školy vycházející od sthavirů tvoří sarvástiváda, z níž kolem roku 150 př. n. l. vznikli sautrántikové, a vibhadžjavádinové, kteří se považovali za ortodoxní sthaviry. Z nich povstali théravádské školy mahíšásaků a kášjapíjů; od mahíšásaků se odtrhli dharmaguptakové.
Hínajána, jejíž školy se vyvíjely v době mezi Buddhovou smrtí a počátkem našeho letopočtu, představuje podle názoru svých vyznavačů původní, čisté učení, jaké kázal Buddha. Jeho nauky se v zásadě zakládají na sútrách, jež mají pocházet z úst samotného Buddhy. Pro mnichy závazná kázeňská pravidla jsou obsažena ve Vinajapitace. V abhidharmě, třetí části kánonu (Tripitaka), jsou ponaučení obsažená v sútrách rozebrána a systematizována.
Hínajána v první řadě ukazuje cestu k vysvobození. Filosofické spekulace přitom nehrají žádnou roli, jsou považovány za překážku na cestě. Podává rozbor postavení člověka, povahy bytí, složení osobnosti a ukazuje způsoby, jež mohou vést k odstranění utrpení (duhkha). Všem školám hínajány je společný realistický pohled na bytí. Utrpení, od něhož se člověk má oprostit, chápou jako skutečné. Na vysvobození ze strastného koloběhu (sansára) znovuzrození a dosažení nirvány se zde pohlíží jako na nejvyšší cíl, jehož lze dosáhnout pouze vlastními silami, odvratem od světa a jeho překonáním. Za tímto účelem se musí stoupenec hínajány uchýlit do bezdomoví, tj. vést mnišský způsob života; pro laiky je dosažení nirvány nemožné. Ideálem hínajány, odpovídající těmto zásadám, je arhat, jenž vlastními silami pro sebe dosáhl vysvobození. O konečném cíli duchovního snažení, nirváně, se hínajána varuje vypovědět cokoli, co přesahuje vlastní zkušenost osvícení a s ním spojený zánik iluze já spolu se žádostivostí (tršná).
Tyto školy pohlíželi na Buddhu jako na historickou osobnost, pozemského člověka a učitele, ne jako na transcendentní bytost. Podstatu učení vyjadřují čtyři ušlechtilé pravdy, nauka o závislém vznikání (pratítjasamutpáda), doktrína o anátmanu a zákon karmy. Hínajánskou praxi v hlavních rysech obsahuje osmidílná cesta.
Z mahájánského hlediska je hínajána nazývána „malým vozidlem“ proto, že na rozdíl od mahájány, jež chce vést k vysvobození všechny bytosti, si klade za cíl pouze vlastní vysvobození. Je považována za první stupeň výkladu Buddhovy dharmy, v němž byla odhalena jen malá část buddhistického učení. Teprve později Buddha kázal dokonalou nauku, mahájánu.