Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Slovník (zen) buddhistických termínů
Tento on-line slovník čerpá jednotlivé termíny z knihy Lexikon východní moudrosti: buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Votobia, 1996).
mahájána
sa. (čín. ta-čcheng, jap. daidžó), dosl.: „velké vozidlo“; jeden ze dvou velkých směrů buddhismu, druhým je hínajána. Mahájána, která vznikla v 1. stol. před n. l., se označuje za velké vozidlo, protože díky své mnohostrannosti otevírá cestu k vysvobození velkému počtu lidí, ba dokonce hodlá vysvobodit všechny bytosti.
Hínajána i mahájána vycházejí ze základního učení historického Buddhy Šákjamuniho, ale odlišují se různým důrazem na rozličné stránky nauky. Zatímco hínajána usiluje o vlastní vysvobození, chce stoupenec mahájány dosáhnout osvícení, aby mohl jednat pro blaho všech bytostí. Tento postoj ztělesňuje ideál mahájány – bódhisattva, jehož nejvýznačnější vlastností je milosrdenství (karuná).
Mahájána vyšla z hínajánských škol mahásánghiků a sarvástivádinů, jež zformulovaly důležité prvky jejího učení: od mahásánghiků pochází představa o transcendentní povaze Buddhy, ideál bódhisattvy a pojem prázdnoty (šúnjatá). U sarvástivádinů je možno rozpoznat náznaky nauky o trikáji.
Mahájána přikládá menší hodnotu mnišskému životu; na rozdíl od staršího buddhismu zde mohou dokonce i laici uskutečnit nirvánu, přičemž mohou počítat s účinnou pomocí buddhů a bódhisattvů. Nirvána v této podobě buddhismu neznamená jen vysvobození z pout sansáry, ale navíc i uvědomění si vlastní bytostné volnosti a jednoty s absolutnem. Tento buddhovský princip, imanentní všem bytostem (buddhovská přirozenost, buššó), je důležitější než historická osobnost Buddhy.
Mahájána se rozdělila na řadu dalších proudů, jež se z Indie rozšířili do Tibetu, Číny, Koreje a Japonska. Na indické půdě povstala škola mádhjamiků, jež má původ u Nágárdžuny, a škola jógačáry, kterou založil Asanga. Souběžně s rozvojem tantry v hinduismu se rovněž v buddhismu utvořil magický směr – vadžrajána, jež je dodnes živá především v tibetském buddhismu.
V Číně se k nejdůležitějším mahájánským školám řadí Čchan, Chua-jen, Tchien-tchaj a škola Čisté země, jež v Japonsku prodělaly další rozvoj (Zen, Kegon, Tendai, amidismus). Učení mahájány zaznamenávají mahájánasútry a šástry, mezi nimiž se nacházejí některé z nejhlubších spisů buddhismu.
Mahápradžňápáramitá hrdaja sútra
sa. (čín. Pan-nuo-po-luo-mi-tuo-sin-ťing, zkr. Sin-ťing, jap. Maka hannjaharamita šingjó, tib. Šerabkji pharoltučhinpä), přibl.: „Jádro transcendentální moudrosti“, též „Sútra srdce“; jedna z nejkratších a zároveň nejoblíbenější ze 40 Pradžňápáramitá súter. Je to jedna z nejvýznamnějších súter mahájánského buddhismu a byla recitována především v Číně a Japonsku mnichy a mniškami téměř všech škol. Zvláštní důležitosti dosáhla sútra v zenu, neboť neobyčejně jasně a stručně formuluje učení o šúnjatě, „prázdnotě“, o jejíž bezprostřední prožití zenový adept usiluje.
Jádro Sútry srdce zní: „Tvar není nic než prázdnota, prázdnota není nic než tvar“, výrok, který je v zenu stále znovu citován.
O populárnosti Sútry srdce svědčí řada vydání a překladů do mnoha jazyků. Vedle mnoha vydání v sanskrtském originále existují překlady do čínštiny, sogdštiny, mandžuštiny, mongolštiny, tibetštiny, japonštiny atd.
májá
sa., dosl.: „klam, iluze, zdání“; neustále se měnící, nestálý fenomenální svět projevů a forem, iluze či klam, jejž neosvícený duch pokládá za jedinou skutečnost. Pojem májá tvoří protiklad neměnného, dokonalého absolutna, skutečnosti, kterou symbolizuje dharmakája (trikája). Pochopení, že všechny dharmy jsou májá, se rovná dosažení probuzení (osvícení, bódhi) a uskutečnění nirvány. Podle nejvyšších nauk buddhismu, jak jsou formulovány např. v zenu, iluze či klam netkví ani tak v tom, že fenomenální svět považujeme za skutečný; klam spíše spočívá v tom, že na svět jevů nahlížíme jako na neměnnou, jedinou skutečnost a předstíráme tak zření podstaty. V zásadě jsou absolutno a relativno jedno a totéž a májá je totožná s bódhi.
Maka hannjaharamita šingjó
jap. pro Mahápradžňápáramitá hrdaja sútra (Sútra srdce).
makjó
jap., přibl.: „ďábelské jevy“, od ma = akuma: „čert“ a kjó: „jev, objektivní svět“. Makjó jsou šálivá zjevení a vjemy, které mohou nastat během zazenu. K těmto jevům patří vizuální i jiné halucinace postihující smysly, jako zvuky, vůně atd., ale též prorocké vize, nedobrovolné pohyby a zřídka i levitace. Všechny tyto jevy, ať děsivé či vábivé, nejsou naprosto ďábelské, dokud jim cvičící nevěnuje pozornost a bez váhání pokračuje ve svém cvičení.
V hlubším smyslu je pro zen celý zkušenostní svět neosvícených lidí, svět vědomí prostého člověka (bonpu no džóšiki), nic než makjó: halucinace. Pravá či buddhovská přirozenost (buššó) všech jevů je prožívána teprve prostřednictvím osvícení.
mendžu kukecu
jap., přibl.: „přijmout ústní tajemství předané mezi čtyřma očima“; výraz používaný pro předání buddhadharmy od srdce-ducha k srdci-duchu (išin denšin) od zenového mistra na jeho žáka.
menpeki
též mempeki, jap. (čín. mien-pi), dosl.: „čelem ke zdi“; zenový výraz, který se vztahuje k menpeki kunen, „devítiletému sezení v pohroužení“ Bódhidharmy, 1. patriarchy čchanu v Číně, v šaolinském klášteře. Výraz menpeki se prakticky stal synonymem pro zazen. Ve škole Sótó je běžné cvičit zazen „čelem ke zdi“ či „obrácen ke zdi“, zatímco mniši školy Rinzai sedí obráceni ke středu zendó. Na mnoha zenových obrazech, které zobrazují Bódhidharmu, je vidět patriarcha, jak sedí obrácen ke skalní stěně.
Výraz menpeki však nelze chápat jako označení vnějších okolností zazenového cvičení, v hlubším smyslu označuje stav vědomí cvičícího. Cvičící chce na jedné straně postupovat na cestě zenu a dosáhnout osvícení, na druhé straně je však při cvičení zenu zbavován všech opor a všech pomůcek, všech představ o cestě a cíli, takže se nakonec nachází v situaci, kdy již nemůže učinit žádný krok kupředu, jako by stanul před masivní stěnou. Tato situace a z toho vycházející zoufalství mohou vést k tomu, že cvičící jednou zanechá všech myšlenek, přání, představ a cílů a překoná stěnu v náhlém intuitivním skoku, tj. uvědomí si, že nikdy žádná taková stěna neexistovala.
mikkjó
jap., dosl.: „tajné učení“; jap. výraz pro tzv. mystický čili tantrický buddhismus (sa. vadžrajána). Tuto formu buddhismu rozšířil v Japonsku počátkem 9. stol. Saičó (též Dengjó Daiši), zakladatel jap. školy Tendai a Kúkai (též Kóbó Daiši), zakladatel školy Šingon. Saičó se usadil na hoře Hiei a Kúkai na hoře Kója (dva vrchy nedaleko bývalého císařského města Kjóta). Kláštery, které zde vznikly, se staly středisky zmíněných škol buddhismu v Japonsku.
moku funi
jap., dosl.: „mlčící ne-dvojnost“; zenový výraz, který říká, že se nedualistická podstata skutečnosti, pravá či buddhovská podstata (buššó), jež je vlastní všem jevům, dá vyjádřit nejlépe mlčením.
Výraz pochází z Vimalakírtinirdéša sútry, v níž bódhisattva Maňdžušrí chválí osvíceného laika Vimalakírtiho, jemuž zen projevuje mimořádnou úctu, za to, že jeho mlčení je lepším vyjádřením ne-duality než všechny výklady učení. V této souvislosti se v zenu mluví též o hřmícím mlčení Vimalakírtiho. Učenci považují Vimalakírtiho obecně za legendární postavu.
mokugjó
jap. (čín. mu-jü), dosl.: „dřevěná ryba“, též gjórin; dřevěný buben, který byl původně vyřezán ve tvaru ryby, dnes má ale většinou kulovitý tvar. Mokugjó, na nějž se tluče paličkou s polstrovanou hlavou, je v Japonsku stejně v jako v Číně používán při čtení súter v buddhistických klášteřích.
V buddhismu ryby symbolizují, neboť nikdy nespí, připravenost ke skoku a bdělost, které jsou potřebné na cestě k buddhovství.
mokušó zen
jap. (čín. mo-čao-čchan), dosl.: „zen mlčícího osvícení“; výraz, který byl ražen za života čínského čchanového mistra Chung-č´ Čeng-ťüea (Wanši Šógaku), aby odlišil způsob meditativní praxe, jemuž dávala přednost škola Sótó od „zenu rozjímání nad slovy“ (kanna zen), jež ve stejné době byl typickou praxí školy Rinzai. Mokušó zen zdůrazňuje především praxi zazenu bez takové pomůcky jako kóan, tedy onu podobu cvičení, kterou jap. zenový mistr Eihei Dógen později jmenoval šikantazou.
Stejně jako byl kanna zen ztotožňován se zenem školy Rinzai, byl mokušó zen ztotožňován se zenem školy Sótó, i když i v zenu školy Sótó se používal kóan a praxe školy Rinzai zahrnuje rovněž prvky mokušó zenu.
mondó
jap. (čín. wen-ta), dosl.: „otázky a odpovědi“; zenový dialog mezi mistry nebo mezi mistrem a žákem, při němž jeden klade otázku o buddhismu či existenčním problému, který ho hluboce znepokojil, na niž druhý odpovídá, aniž by se držel jakékoli teorie či logiky, způsobem, jenž může v partnerovi vyvolat odpověď z nejhlubších vrstev jeho srdce-ducha (kokoro). Mnoho takových mondó se později stalo kóany.
mondži hóši
jap., dosl.: „dharmový mistr (v zajetí) spisů“; zenový výraz k označení buddhistického učitele, který se drží doslovného znění písemně tradovaného Buddhova učení (sútra), aniž by pochopil a realizoval jeho hluboký smysl.
monna
jap., dosl.: „otázka-slovo“; otázka, kterou zenovému žákovi klade jeho mistr v mondó.
moššóseki
jap., dosl.: „nezanechávat (za sebou) žádné stopy“; tak jako letící pták nezanechává za sebou žádné stopy na nebi a plovoucí ryba žádné stopy ve vodě, tak má žít dle hlediska zenu i člověk, který realizoval osvícení. Je tím míněn život v plné přirozenosti, jejž již netíží žádná stopa vědění proto, že dosáhl osvícení.
Předpokladem k tomu, aby bylo dosaženo stavu moššóseki, je realizace hlubokého osvícení. Kdo však ještě dává poznat stopy svého osvícení, či spíše, jak se v zenu říká, „páchne po osvícení“, ten ještě neintegroval zažité v osvícení do svého každodenního života; viz též goseki.
mudrá
sa., dosl.: „pečeť, znak“; poloha těla či symbolické gesto. V buddhistické ikonografii je každá postava Buddhy zobrazována s příznačným držením rukou, které na jedné straně odpovídá přirozeným posunkům (učení, ochrana aj.) a na druhé určitým stránkám buddh. nauky, nebo takovým, jež ztělesňuje ten který buddha. Zvláštní význam získaly mudry v mahájáně, především v esoterických školách (Tchien-tchaj, Mi-cung, vadžrajána). Zde tato gesta provázejí kultovní úkony a přednášení manter. Kromě toho pomáhají uskutečnit určité vnitřní stavy tím, že předjímají jejich tělesné vyjádření a přispívají k vytvoření vazby mezi člověkem a buddhou, jehož představuje dané cvičení (sádhana).
mudži
jap., dosl.: „znak mu“; označení pro kóan „mu“, první a zároveň nejslavnější kóan sbírky Wu-men-kuan.
mudžódó no taigen
jap., dosl.: „začlenění nepřekonatelné cesty“; výraz pro začlenění toho, co bylo zažito v osvícení, do každodenního života, realizování buddhovské přirozenosti (buššó), která není zatížena již ani stopou úmyslu, žádnou myšlenkou na osvícení a jeho realizování. Znamená trvalé setrvávání v „samádhi nevinného hraní“.
mu ičimocu
jap. (čín. wu-i-wu), dosl.: „ne jedna věc“; výraz, který má původ u Chuej-nenga, 6. patriarchy čchanu v Číně. Poukazuje na to, že žádný z jevů nemá ve své podstatě věčnou substanci – všechny věci nejsou než projev prázdnoty (jap. šú, čín. kchung, sa. šúnjatá).
Mumonkan
jap.; viz Wu-men-kuan.
muši dokugo
jap., někdy nazývané džigo džišó, dosl.: „sebeosvícený a sebecertifikovaný“; je japonský termín používaný v zenovém buddhismu, který vyjadřuje fenomén známý jako „probuzení o samotě bez mistra“. Termín muši dokugo se skládá ze čtyř původních čínských znaků, které znamenají „nezávislá realizace bez mistra“.
Jedním z nejznámějších příkladů moši dokugo je případ 6. čchanového patriarchy Chuej-nenga, který dosáhl osvícení jako nepraktikující nevzdělaný chudý člověk, když zcela náhodou při své práci zaslechl úryvek z Diamantové sútry. Teprve později vyhledal 5. patriarchu Chung-žena, který jeho realizaci potvrdil.
Během období Edo v Japonsku bylo velké množství kněží, kteří prohlašovali, že jsou „sebeosvícení“. Mezi ně patřili například i někteří mistři kláštera Mjóšin-dži: Daigu, Ungo a Isši nebo Suzuki Šósan. Dalším příkladem byl i korejský mistr sonu Činul (1158-1210).
mušindžó
jap., od mu: „ne, žádný“, šin: „srdce-duch, vědomí“, džó = sadameru: určit, stanovit, rozhodnout (se)“; zenový výraz pro umění extáze, meditací dosažený stav, v němž vědomí přestává fungovat a duch je pustý; k tomu viz též pět druhů zenu (3. šódžózen).
© 2023-2024 Zenová mysl