Jednoho dne vešel mistr v doprovodu svého služebníka do svatyně a třikrát praštil holí do pece a řekl: „Hanba! Tato pec byla sestavena pouze kombinací bláta a dlaždic, tak odkud se tedy bere její posvátnost? Odkud pochází její duchovní podstata, že takovým způsobem řídí osudy živých zvířat?“ Znovu třikrát udeřil do pece a ta se rozpadla na kusy.
O chvíli později se objevil vysoký muž oděný v zeleném a na hlavě učeneckou čepici, který se náhle před mistrem poklonil.
Mistr řekl: „Co jsi zač?“
„Ve skutečnosti jsem duch pece v této svatyni a po dlouhou dobu jsem se v ní inkarnoval v důsledku karmického trestu. Dnes, díky mistrovu výkladu Dharmy, jsem se osvobodil z této situace a jsem znovuzrozen v nebi. Přišel jsem vyjádřit své poděkování.“
„To bylo způsobeno tvou původní přirozeností, ne mými silnými slovy,“ řekl mistr.
Duch se ještě jednou uklonil a pak zmizel.
Později mistrův služebník jménem shromáždění promluvil k mistrovi takto: „Už dlouho jsme po boku ctihodného mnicha, ale nikdy jsi na nás nebyl rozlobený. Jaký byl tedy skrytý význam, který duch pece získal, že se znovuzrodil v nebi?“
„Poukázal jsem jen na to, že se původně skládá pouze z bláta a dlaždic,“ odpověděl mistr, „nic víc jsem neřekl.“
Služebník i shromáždění zůstali stát, nikdo nic neřekl.
„Rozumíte?“ zeptal se mistr.
„Nerozumíme,“ odpověděl hlavní mnich shromáždění.
Mistr řekl: „Původně existuje pravá přirozenost. Proč tomu nerozumíte?“
Služebník i shromáždění se uctivě uklonili, načež mistr pokračoval: „Spadlá, spadlá! Zlomená, zlomená!“
V pozdějších letech byl čchanový mistr jménem I-feng, který tento příběh řekl národnímu učiteli Chuej-anovi, který poznamenal: „Pochopení tohoto muže je vyčerpávající, subjekt a objekt jsou jako jeden celek. Dalo by se říci, že je jako jasný měsíc v prázdném prostoru, není nikoho, kdo by ho neviděl. Vyrovnat se síle takového výroku by bylo obtížné.“
Mistr I-feng se pak uklonil a v úctě spojil ruce a zeptal se: „Najde se někdo, kdo by se tomuto rčení vyrovnal?“
„Ten, kdo neví,“ odpověděl národní učitel Chuej-an.

Jednou se jeden mnich zeptal: „Když neexistují žádné formy, co pak?
„Ukloním se, jsi jen ty, ne já; neukloním se, jsem jen já, ne ty,“ odpověděl mistr.
Mnich se vděčně uklonil.
Mistr dodal: „Původní přirozenost všeho není věc. To, co může Srdce Cesty proměnit, je totéž jako Tathágata.“

Jeden mnich se zeptal: „Jak to chodí s člověkem, který se chová slušně?“
„Pevně drží kopí a nosí brnění,“ odpověděl mistr.
„A jak, když někdo dělá zlo?“ zeptal se znovu mnich.
„Cvičí čchan a vstupuje do samádhi,“ řekl mistr.
„Moje chápání je povrchní,“ odpověděl mnich, „prosím, nechť mi mistr dá jasnější vodítko.“
„Ptal ses mě na zlo,“ odpověděl mistr, „ale zlo nepochází z dobra. Ptal ses mě na dobro, ale dobro nepochází ze zla.“
Mistr se odmlčel a pak řekl: „Rozumíš?“
„Ne, nerozumím,“ odpověděl mnich.
„Zlí lidé jsou bez dobrých myšlenek,“ řekl mistr, „dobří lidé jsou bez srdce zla, proto mluvit o dobru a zlu je jako plující mraky, všechny jsou bez místa vzniku nebo místa zániku.“
Při těchto slovech mnich dosáhl velkého probuzení.

Byl jednou jeden mnich, který přišel z Niou-tchou. Mistr se ho zeptal: „Z kterého shromáždění Dharmy jsi přišel?“
Mnich se přiblížil, ruce zvedl dlaněmi k sobě, jednou obešel mistra a pak odešel.
„V Niou-tchouově shromáždění nemůže být taková osoba,“ řekl mistr.
Mnich se pak vrátil k mistrovi s dlaněmi k sobě a postavil se stranou.
„To není špatné, to není špatné!“ řekl mistr.
„Co takhle reagovat na věci, aniž byste je následoval?“ zeptal se mnich.
„Co by to bylo, nenásledovat je?“ opáčil mistr.
Mnich odpověděl: „Jen tak následujte Pravou cestu zpět k Původnímu zdroji.“
„Proč následovat Původní zdroj?“ zeptal se mistr.
„Ale pro ctihodného pána bych opravdu udělal chybu za chybou,“ řekl mnich
„Právě toto pochopil čtvrtý patriarcha, než nahlédl do Principu cesty,“ řekl mistr, „teď po nahlédnutí do Principu něco vymysli.“
Mnich pak mistra jednou obešel a vyšel ven.
„Následování Pravé cesty Tao je vždy takové, nyní jako v minulosti,“ komentoval mistr.
Mnich se uklonil.

Jednou mistr řekl mnichovi, který ho dlouhou dobu doprovázel: „Všichni Buddhové a patriarchové vykládali pouze o Takovosti původní přirozenosti člověka a původního srdce; neexistuje žádný jiný „princip Cesty. Získej to, získej to!“
Mnich se vděčně uklonil a mistr ho udeřil metlou na mouchy se slovy: „Je to tady a všude.“
Mnich, s dlaněmi k sobě, se pak přiblížil k mistrovi a řekl jednoslovní odpověď.
„Pořád žádná víra, stále žádná víra!“ řekl mistr.

Jeden mnich se zeptal: „Co je velký ičchantika?“
„K poctě a cti!“ řekl mistr.
„Co je velký neochvějný pokrok u člověka?‘ zeptal se znovu mnich.
„Odstranění neúcty, hněvu a agrese,“ odpověděl mistr.