Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Ťien-č' Seng-cchan (鑑智僧璨, Kanči Sósan, ?-606)
Čchien-č‘ Seng-cchan (Kanči Sósan, ?-606)
3. patriarcha čchanu v Číně, následovník v dharmě (hassu) Chuej-kchea (Eka) a mistr Tao-sina (Dóšin) a Pao-jüea (Hógecu). Později v době dynastie Tchang obdržel od císaře Süan-cunga (713-755) posmrtný titul Ťien-č‘ Ta-š‘ (Kanči Daiši), což znamená „velký mistr zrcadlová moudrost“. Seng-cchan byl první ze všech šesti patriarchů, kterému byl takový titul udělen.
O životě 3. patriarchy je známo velmi málo detailů a jeho postava a setkání s Chuej-kchem jsou obklopeny legendami. Podle jedné z těchto legend trpěl Seng-cchan malomocenstvím, když potkal 2. patriarchu:
Chuej-kche se na něj obrátil se slovy: „Trpíš malomocenstvím, co bys mohl ode mne chtít?“
Seng-cchan mu prý odvětil: „I když je mé tělo nemocné, přece srdce-duch nemocného nejsou odlišné od vašeho srdce-ducha.“
To přesvědčilo Chuej-kchea o Seng-cchanových duševních schopnostech, oholil mu hlavu, přijal ho za žáka a dal mu jméno Seng-cchan (Klenot společenství). V roce 552 ho ustanovil svým nástupcem v dharmě, jako 30. patriarchu v tradiční nástupnické linii čchanu sahající až k Buddhovi Šákjamunimu, a předal mu misku a roucho Bódhidharmy jako symboly předání dharmy.
Příhoda, která zaznamenává „přenos od srdce-ducha k srdci-duchu“ od Chuej-kchea na Seng-cchana, je reprodukována v Denkóroku následujícím způsobem:
Seng-cchan přišel pro poučení k Chuej-kcheovi a požádal: „Tělo žáka je v objetí smrtelné nemoci. Prosím vás, mistře, zbavte mne mých hříchů.“
Chuej-kche pravil: „Přines mi své hříchy, já tě jich zbavím.“
Seng-cchan chvíli seděl zticha, když tu řekl: „Ačkoli jsem hledal své hříchy, nemohl jsem je najít.“
Patriarcha pravil: „Pak jsem tě tvých hříchů již důkladně zbavil. Měl bys žít ve shodě s Buddhou, dharmou a sanghou.“
Seng-cchan řekl: „Od té doby, co jsem tě potkal, znám sanghu, ale co je Buddha a dharma?“
Chuej-kche řekl: „Mysl je Buddha; mysl je dharma; dharma a Buddha jsou jedno a sangha také.”
Seng-cchan řekl: „Teď si uvědomuji, že povaha hříchu není ani uvnitř, ani vně, ani mezi tím. Stejně jako mysl, Buddha a dharma jsou jedno.”
Chuej-kche ho pak vysvětil na mnicha a dal mu jméno „Seng-cchan“.
Říká se, že Seng-cchan během pronásledování buddhismu musel v roce 574 předstírat duševní nemoc, aby se vyhnul exekuci, a že se nakonec ukrýval po deset let (jinde čtyřiadvacet let) na hoře Chuan-kung (provincie An-chuej) a Su-kung. Jeho pouhá přítomnost tam prý zklidnila divoké tygry, kteří do té doby udržovali obyvatele této oblasti ve strachu a hrůze. Později se setkal s Tao-sinem a předal mu dharmu. Pak se přestěhoval na tři roky do hor Luo-fu-šan severovýchodně od Kantonu. Později se vrátil do Chuan-kun, kde zemřel v roce 606. Traduje se, že zemřel vestoje pod velkým stromem s rukama složenýma v pozdravu gaššó, jinde se uvádí že držel větvičku stromu.
Seng-cchan měl ještě dalšího žáka, indického mnicha jménem Vinitaruči (?-594), který založil čchanovou školu ve Vietnamu a stal se zde jejím 1. patriarchou.
Seng-cchanovi je připisováno autorství Sin-sin-ming (jap. Šindžinmei), „Nápisu o víře v srdce“, jednoho z nejranějších čchanových spisů, jenž předkládá základní principy čchanu ve formě básně a dává poznat silné taoistické vlivy. V této rané čchanové básni se poprvé objevuje pro pozdější čchan typické smíšení vzájemně kongeniálních učení mahájánového buddhismu a taoismu.
(další odkazy na mistra Seng-cchana → Tao-sin, Vinitaruči, Pao-jüe)
© 2023-2024 Zenová mysl