Jednoho dne byl Lin-ťi společně s Pchu-chuem pozván na jídlo k jednomu laickému přívrženci.
Lin-ťi řekl: „Chlup pozře široké moře; jedno hořčičné semínko udrží horu Sumeru. Je to způsobeno nadpřirozenými silami nebo je to pouze přirozený projev věcí, které byly vždy takové?“
Pchu-chua převrátil jeho jídelní tác.
Lin-ťi řekl: „Příliš hrubé!“
Pchu-chua odvětil: „Kde si myslíš, že jseš, že tu mluvíš o tom, co je hrubé a co je jemné!“
Následující den Lin-ťi opět zašel s Pchu-chuem na jídlo k stejnému laickému příznivci.
Lin-ťi řekl: „Jsem zvědav, jak se dnešní pohostinnost vyrovná té včerejší.“
Pchu-chua stejně jako předtím převrátil jeho jídelní tác.
Lin-ťi řekl: „Buď si jist, je to v pořádku, ale přesto je to příliš hrubé!“
Pchu-chua řekl: „Slepče! Kde je v buddhově Dharmě řeč o hrubosti a jemnosti?“
Lin-ťi vyplázl svůj jazyk.

Jednoho dne Lin-ťi seděl s Che-jangem a Mu-tchaem, dvěma staršími mnichy, u ohně v jedné části mnišské meditační haly.
Někdo z těch dvou toho využil a poznamenal: „Pchu-chua chodí každý den po ulicích ve městě a chová se jako idiot nebo šílenec. Nemohu povědět, zda-li je obyčejným smrtelníkem nebo světcem.“
Předtím, než to domluvil, vešel dovnitř Pchu-chua.
Lin-ťi řekl: „Jsi obyčejný smrtelník nebo světec?“
Pchu-chua řekl: „Ty mi řekni, zda-li jsem obyčejný smrtelník nebo světec.“
Lin-ťi na něho zařval.
Pchu-chua ukázal prstem a řekl: „Che-jang je novopečený ženich a Mu-tcha je stará čchanová babička. Lin-ťi je malé škvrně, ale je pravda, že mu bylo dáno pravé vidění.“
Lin-ťi řekl: „Ty zloději!“
Pchu-chua začal křičet: „Zloděj! Zloděj!“ a opustil místnost.

Jednoho dne Pchu-chua seděl přímo před mnišskou halou a jedl čerstvou zeleninu.
Lin-ťi ho uviděl a řekl: „Vypadáš přesně jako osel!“
Pchu-chua zahekal jako osel.
Lin-ťi řekl: „Ty zloději!“
Pchu-chua zvolal: „Zloděj! Zloděj!“, a odešel.

Pchu-chua se procházel po městě, cinkal zvonkem a volal: „Přijde-li to v zářnosti, udeřím zářnost. Přijde-li to v temnotě, udeřím temnotu. Přijde-li to ze všech čtyř stran neboli osmi směrů, udeřím jako vichřice. Přijde-li to z prázdné oblohy, zasypu to ranami.“
Lin-ťi, jakmile se o tom dozvěděl, instruoval svého pomocníka, aby šel za Pchu-chuem a zeptal se ho na toto: „Co budeš dělat, když nepřijdu žádným z těchto způsobů?“
Když to pomocník dořekl, Pchu-chua ho odstrčil a řekl: „Zítra bude pohoštění v klášteře Velkého Soucítění.“
Pomocník se vrátil zpět a řekl o tom Lin-ťimu.
Lin-ťi prohodil: „Po nějakou dobu, až doteď, jsem měl na tohoto chlápka podezření!“

Jednoho dne Pchu-chua chodil po ulicích, žebral u lidí a prosil je, aby mu dali šat ušitý z jednoho kusu. Ale i když mu lidé nějaké šaty nabídli, všechny je odmítl.
Lin-ťi poslal správce do města, aby tam koupil rakev. Když se Pchu-chua vrátil do chrámu, Lin-ťi mu řekl: „Připravil jsem pro tebe šat z jednoho kusu!“
Pchu-chua si hodil rakev na záda a odešel s ní. Kráčel si to po ulicích s rakví na zádech a volal přitom: „Lin-ťi pro mě připravil šat z jednoho kusu! Jdu směrem k východní bráně, abych tam opustil svět!“
Takto to zkoušel po tři dny do té doby, až mu již všichni přestali věřit a nechali ho o samotě. Pak čtvrtého dne, když ho již nikdo nepronásledoval ani nepozoroval, vyšel z města ven, lehl si do rakve a požádal kolemjdoucího, aby přibil víko.
Ihned se o tom po městě roznesla zpráva a lidé tam úprkem přiběhli, aby to viděli na vlastní oči. Jenže když odkryli víko, nenalezli zde jedinou stopu po jeho těle, které zmizelo. Mohli jen zachytit dozvuk jeho ručního zvonku, který zvonil jasně a ostře v nebi do té chvíle, než zcela odezněl.