též sadó, jap., dosl.: „cesta čaje“; jeden z japonských způsobů cvičení, který je v Japonsku znám též jako „čanoju“, což znamená „horká voda na čaj“ nebo prostě „čaj“. Zenu a čajovému kultu je společná neustálá snaha po prostotě. Čajový kult je estetikou původní prostoty, je nejvnitřněji spjat se zenem nejen svým skutečným vývojem, nýbrž především duchem, který se silně projevuje v čajové ceremonii samé. Tomuto duchu je vlastní harmonie, úcta, čistota a tichý klid. Čaj je umělecké dílo a je mu třeba mistrných rukou, aby se uplatnili jeho nejdůležitější vlastnosti.
O obecné rozšíření čaje, jeho přípravu a používání zvláštním obřadným způsobem se zasloužili až zenoví mniši školy Rinzai ve 12. stol. Čajový obřad vznikl a vyvíjel se v souladu s filozofií zenu. Byl pěstován v anonymních klášterních komunitách i v kruzích aristokratů a vojáků, kterým byla zvláště blízká disciplína praxe zenu i obřadu samotného. Všichni velcí jap. čaj-mistři byli učedníky zenu. Největší osobností v dějinách čajového obřadu byl Sen no Rikjú v 16. stol., který je dnes pokládán za zakladatele všech jeho tří hlavních moderních škol. Původně nešlo o rituál, ale především o to, aby se zachováním určitého, přesně stanoveného řádu při pití čaje v menší skupině lidí dosáhlo plného uvolnění všech účastníků a bylo možno vychutnat nad čajem družnost nenuceného hovoru i krásu vzácných šálků. Postupně byla však vypracována velmi komplikovaná pravidla čadó. Rikjúovy inovace „čajové cesty“ otevřely tento způsob požívání čaje širokým vrstvám bez ohledu na společenské postavení. Mistr Rikjú je dodnes v Japonsku velmi populární osobností.