Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Ta-cu Chuej-kche (大祖慧可, Taiso Eka, 487-593)
Ta-cu Chuej-kche (Taiso Eka, 487-593)
Chuej-kche si chce uříznut ruku na znamení opravdovosti své touhy po osvícení.
Hakuin Ekaku (1686-1769)
2. patriarcha čchanu v Číně. Byl pokračovatelem v dharmě (hassu) Bódhidharmy (čín. Pchu-tchi-ta-mo, jap. Bodaidaruma) a mistrem Ťien-č‘ Seng-cchana (Kanči Sózan). Císař Te-cung (780-804) mu posmrtně udělil titul Ta-cu Ta-š‘ (Taisó Daiši), což znamená „velký mistr velký zakladatel“.
Chuej-kche se narodil cca v roce 487, v jedenáctém roce éry Tchaj-che za vlády císaře Siao-wen-tiho (někdy se uvádí rok 485), a zemřel v roce 593 (někdy se uvádí roky 555 a 574), ve třináctém roce éry Kchaj-chuang za vlády císaře Wen-tiho (první císař dynastie Suej) do rodiny Ťi. Eka byl rodák z Chu-lao v současné provincii Che-nan. Když jeho otec netrpělivě očekával narození svého dítěte, jedné noci si uvědomil, že je ložnice naplněna zvláštním světlem, a jeho žena počala dítě. Nově narozené dítě bylo pojmenováno Kuang, což znamená „světlo“. Později, když bylo Chuej-kchemu 40 let, zdálo se mu o božském obrovi, který mu radil, aby šel na jih, a pak si změnil jméno na Šen-kuang, což znamená „božské světlo“.
Chuej-kche měl pověst učence, jenž byl dobře znalý konfuciánských, taoistických a buddhistických spisů a říká se, že dosáhl úrovně osvícení, která předčila úroveň jeho současníků. Jeho knižní vědění ho však neuspokojovalo, a tak ho to stále více táhlo k praxi meditace, aby poznal hluboký obsah spisů prostřednictvím vlastního zážitku, a proto se stal mnichem v Lung-men Siang-šan.
Podle tradice přišel Chuej-kche přibližně ve čtyřicátém roce života do Šao-linského kláštera na hoře Sung-šan, aby požádal Bódhidharmu o poučení. Podle textu Sü kao-seng čuan (Životopisy významných mnichů) od Chuej-ťiaoa byl všeobecně kritizován za to, že neměl učitele, a proto když se setkal s Bódhidharmou, uvědomil si, že svého skutečného mistra. Vypráví se, že Bódhidharma ho zpočátku nebral na vědomí a Chuej-kche po několik dní stál po kolena ve sněhu před jeskyní, v níž 1. patriarcha „čelem ke zdi“ cvičil čchan. Aby indickému mistru buddhadharmy dokázal opravdovost své touhy po osvícení a pohnul ho k tomu, aby ho přijal za žáka, uřízl si Chuej-kche nakonec levou paži a přinesl ji Bódhidharmovi, který ho nato přijal jako svého žáka, a dal mu jméno Chuej-kche, což znamená „Světlo Moudrosti“. Slavný 41. kóan Wu-men-kuanu vypráví o setkání mezi Bódhidharmou a Chuej-kchem:
Bódhidharma seděl tváří ke zdi. Chuej-kche, který stál ve sněhu,
uřízl si paži a řekl: „Mysl vašeho žáka dosud nenachází mír. Prosím vás, mistře, upokojte mou mysl.“
Bódhidharma řekl: „Přines mi tvou mysl a já ji uklidním.“
Chuej-kche pravil: „Hledal jsem svou mysl, ale nemohu ji najít.“
Bódhidharma řekl: „Pak jsem upokojil tvou mysl.“
Po šesti letech intenzivního meditativního výcviku u Bódhidharmy (Sü kao-seng čuan uvádí čtyři nebo pět let) jím byl Chuej-kche potvrzen jako jeho pokračovatel v dharmě a předal mu patriarchát, čímž se Chuej-kche stal 29. patriarchou dhjánové tradice či 2. patriarchou čchanu v Číně.
Příhoda, která zachycuje toto předání, je v Denkóroku reprodukována následujícím způsobem:
Chuej-kche sloužil 28. patriarchovi. Jednou se Chuej-kche obrátil na patriarchu a pravil: „Již jsem přestal mít cokoli společného s vnějšími okolnostmi.“
Bódhidharma řekl: „Bylo všechno vymazáno?“
Chuej-kche pravil: „Nic nebylo vymazáno.“
Patriarcha řekl: „Jaký je pro to důkaz?“
Chuej-kche pravil: „Protože jsem si toho stále vědom, nemůže to vystihnout žádné slovo.“
Patriarcha pravil: „Právě takový je duch-tělo, který poznali všichni buddhové. Nepochybuj o tom!“
Poté, co Bódhidharma na něj přenesl patriarchát a zemřel či opustil Šao-linský klášter, zůstal tam Chuej-kche prý ještě nějakou chvíli. Podle jeho životopisu v Sü kao-seng čuan bylo po Bódhidharmově smrti po celé oblasti rozesláno oficiální oznámení, ale když se mniši i laici přišli zeptat na zesnulého mistra, Chuej-kche se ohradil vůči jejich zvědavosti a sdělil jim své porozumění učení zesnulého mistra:
I když se vaše slova rozšíří po celé zemi, záměr (Bódhidharmy) nebude naplněn. Hodně čtete v tajemných spisech (o buddhismu, ale pravda, o které mluví) vám ani nezačala pronikat do mysli!
Chuej-kche pak na nějaký čas zmizel, poněvadž ještě nechtěl přijímat žáky, nýbrž se chtěl dále vzdělávat a studovat Lankávatára sútru, jejíž význam Bódhidharma zdůrazňoval. Vypráví se, že v této době žil mezi prostými dělníky, aby rozvíjel pokoru, kterou se měl mistr buddhadharmy vyznačovat.
Podle záznamu v Sü kao-seng čuan se Chuej-kche na začátku období 534-537 přestěhoval do nového hlavního města Jie, kde jeho učitelské aktivity vzbuzovaly nepřátelství u těch, kteří „ustrnuli na slovech“, tj. byli zapojeni do výkladu buddhistických textů. Dovídáme se o jinak neznámém mistru meditace jménem Tao-cheng, který měl před příchodem Chuej-kchea asi tisíc studentů. Tao-cheng poslal údajně své studenty Chuej-kchea špehovat, ale když slyšeli jeho učení, byli ohromeni pocity soucitu a pokojného souhlasu s Pravdou. Žádný z nich se pak už nevrátil ke svému původnímu učiteli, a to ani po opakovaných příkazech. Tao-cheng údajně zaplatil peníze za to, aby byl Chuej-kche zabit, ale on místo toho dokázal útočníka obrátit na svou stranu.
Možná, že konečným vítězem tohoto sporu byl Tao-cheng, protože Chuej-kche nakonec opustil oblast Jie a Wej a stal se žebravým mnichem. Předtím, než Chuej-kche opustil Jie, ho tam navštívil odborník na meditaci Chuej-pu (518-87), který „náhle pronikl (prázdnotou) jmen a názorů“. Důkazy naznačují, že tato návštěva se konala před rokem 547, podle data narození Chuej-pua se odehrály po roce 538. Proto byl Chuej-kche v této době stále v Jie.
Chuej-kche přitahoval početné davy posluchačů před hlavní brány velkých městských klášterů, kde pořádal zdánlivě chaotické lekce o čchanové mysli. Chuej-kcheův neortodoxní způsob života a jeho velký úspěch jako mistra vzbudily nakonec hněv a závist ortodoxních buddhistických kruhů, které proti němu intrikovaly a donutily ho uprchnout do jižní Číny, aby se vyhnul oficiálnímu pronásledování. Později se vrátil na sever, do hlavního města Čchang-anu, kde nadále vyučoval a zemřel ve věku 106 let. Podle některých podání byl popraven, protože znovu probudil závist vlivných buddhistických kněží a ti navedli úřady k tomu, aby ho obžalovaly z hereze a odsoudily k smrti.
Chuej-kche měl údajně deset nejbližších žáků, většinu z nich laiků, jimž sdělil podstatu svého učení. Rovněž se proslavil péčí o choré, tedy obecnou praktikou buddhistických učitelů. Jeho nejznámějším pacientem byl Seng-cchan, muž trpící obávanou chorobou, který se později stal Chuej-kcheovým pokračovatelem v dharmě. Traduje se, že Chuej-kche při léčení uplatnil výhradně duchovní prostředky, odlehčil nemocnému psychické břemeno nemoci a umožnil mu vyléčit se zcela spontánní a přirozenou cestou. Dalším jeho žákem byl Chuej-man (Eman) a Šen-ting (Džintei).
Tchan-lin se ve své předmluvě k Er-žu s‘-sing lun (Pojednání o dvou vchodech a čtyřech praktikách) prezentuje jako žák Bódhidharmy, ale zdá se, že byl blíže spojen s Chuej-kcheem. V textu Sü kao-seng čuan je uveden jiný (věrohodnější) příběh o tom, jak Chuej-kche přišel ruku. Podle něj Chuej-kche s Tchan-linem narazili při svých cestách na bandity, kteří každému z nich usekli jednu ruku. Zatímco Chuej-kche zachoval klid, ránu si vypálil a vydal se na obvyklou obchůzku za almužnou, Tchan-lin „křičel a řval celou noc„.
Podle D. T. Suzukiho lze učení mistra Chuej-kcheho shrnout následovně:
Nejhlubší pravda spočívá v principu identity. Je to kvůli nevědomosti, že mysl-klenot je považován za kus cihly, ale ejhle! Když je člověk náhle probuzen k sebeosvícení, uvědomí si, že vlastní skutečný klenot. Nevědomí a osvícení jsou jedné podstaty, ve skutečnosti se nemají oddělovat. Měli bychom vědět, že všechny věci jsou takové, jaké jsou. Když víme, že mezi tímto tělem a Buddhou není nic, co by jedno od druhého oddělovalo, jaký je smysl hledání nirvány (jako něčeho vnějšího vůči nám samým)?
(další odkazy na mistra Chuej-kchea → Bódhidharma, Ťien-č‘ Seng-cchan)
Literatura: John R. McRae, The Northern School and the Formation of Early Chʻan Buddhism, Honolulu 1986, s 21-24.
© 2023-2024 Zenová mysl