Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Slovník (zen) buddhistických termínů
Tento on-line slovník čerpá jednotlivé termíny z knihy Lexikon východní moudrosti: buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Votobia, 1996).
dai andžin
též dai anšin, jap., dosl.: „velký klid duše“; zenový termín pro úplné osvícení.
daidžó
jap. pro mahájána.
daidžó kai
jap. (čín. ta-čcheng-ťie), dosl.: „přikázání Velkého vozidla“, přikázání pro mnichy a laické stoupence mahájánového buddhismu (viz též džúdžúkai).
daidžó zen
jap., čtvrtý z „pěti druhů zenu„.
dai funši
jap., dosl.: „velké nezlomné odhodlání“, pevné odhodlání, jež je považováno za jeden ze tří hlavních předpokladů pro praktikování zazenu. Je to nezlomné odhodlání, jež veškerou energií a silou naší vůle odstraňuje „velkou pochybnost“. Další dva předpoklady jsou dai šinkon a dai gidan.
dai gedacu
jap., dosl.: „velké osvobození“;
1. termín pro úplné osvícení, též uskutečnění buddhovství;
2. synonymum pro nirvánu;
prostřednictvím „velkého osvobození“ je realizována jednota nirvány a sansáry.
dai gidan
jap., dosl.: „velká pochybnost“; niterné pochybovačné otázky, jež jsou jedním ze tří základních předpokladů pro praktikování zazenu. „Pochyby“ v zenu neznamenají skepticismus, nýbrž stav ohromení, hledání a intenzivního rozjímání o sobě. Další předpoklady jsou dai šinkon a dai funši.
daigo tettei
jap., dosl.: „velké satori dosahující až na dno“; hluboké osvícení, jež se podle stupně liší od méně hluboké zkušenosti „vhledu do vlastního bytí“ (kenšó, satori), i když jsou všechny podle podstaty stejné.
K podstatnému obsahu daigo tettei patří: zážitek prázdnoty (jap. kú, sa. šúnjatá), zvaný též „prázdný prostor“; odstranění jakéhokoli antagonismu; poznatek, že forma (jap. sugata) vesmíru a vlastní forma jsou identické, že forma není nic jiného než prázdnota; pokračující odstraňování malého „já“.
daikómjó zó
daiošó
jap., dosl.: „velký kněz“, čestný titul zenového mistra.
V rámci každodenních modliteb v zenovém klášteře se zpřítomňuje tradiční linie, která vede od Buddhy Gautamy až po současného zenového mistra kláštera, přičemž jsou odříkávána jména patriarchů (sošigata) a jejich pokračovatelů v dharmě (hassu) podle pořadí „předávání od srdce-ducha k srdci-duchu“. Přitom je ke jménům zenových mistrů připojován titul daiošó.
daiši
jap.
1. (čín. ta-š´), dosl.: „velký učitel“; buddhistický čestný titul, který byl obvykle udělován posmrtně (v Číně i Japonsku);
2. dosl.: „velká smrt“; zenový výraz pro smrt já (ega), která vede k velkému znovuzrození (hluboké osvícení, daigo tettei). Cesta, jež vede k velké smrti a k velkému znovuzrození, je cesta zazenu;
3. (čín. ta-c´), termín jež znamená „velká sestra“ a objevuje se u ženských zenových jmen.
Daruma
jap. zkratka za Bódhidharma. Pod tímto jménem vystupuje též jako jedno z nejpopulárnějších božstev jap. lidového buddhismu. Přináší štěstí a plní přání. O náboženských slavnostech se prodávají jeho figurky bez očí: jedno oko se nakreslí, když se vznáší přání, druhé oko se dokresluje, když se přání splní.
Daruma ki
jap., dosl.: „den Darumovy smrti“; den úmrtí 1. patriarchy zenu v Číně, Bódhidharmy (jap. Daruma), jenž je v zenových klášterech slaven pátý den desátého měsíce.
Daruma šú
jap., dosl.: „Darumova škola“; buddhistická škola, kterou přinesl indický mistr Bódhidharma (jap. Daruma) z Indie do Číny. Jiné jméno pro zen.
den'e
jap., též denne, den i, (čín. čchuan-i), dosl.: „předání šatu“; zenový výraz pro pravé přenesení buddhadharmy v nástupnické linii zenu. Ve starých dobách bylo jako potvrzení o přenesení buddhadharmy ze zenového patriarchy (sošigata) na následovníka v dharmě (hassu) považováno předání žebrací misky a mnišského roucha (viz též inka šómei).
Denkóroku
jap., plně: „Keizan ošó denkóroku“, dosl.: „Záznam mnicha Keizana o přenesení světla“; sbírka příběhů o předávání v nástupnické linii 52 patriarchů školy Sótó od Mahákášjapy po Eihei Dógena Zendžiho, jak byly ústně předány jap. mistrem Keizanem Džókinem a zaznamenány jeho žáky.
Denkóroku líčí pravé a přímé předávání dharmy od Buddhy Šákjamuniho prostřednictvím těchto patriarchů; vedle Šóbó genzó patří k nejdůležitějším spisům tradice školy Sótó.
Denšin Hójó
jap. za Čchuan-sin-fa-jao, díla čínského čchanového mistra Chuang-po Si-jüna (Óbaku Kiun).
Dentóroku
jap. za Ťing-te čchuan-teng-lu.
deset obrázků buvola
viz džúgjú no zu.
dharma
sa. (pa. dhamma, čín. fa, jap. hó, též dacuma); ústřední pojem buddhismu, používaný v různých významech:
1. kosmický zákon, „velký řád“, jemuž je podroben náš svět;
2. učení Buddhy, jenž tento „zákon“ poznal a formuloval, tj. nauka vyjadřující univerzální pravdu. Dharma v tomto smyslu existovala již před zrozením historického Buddhy Gautamy, který není ničím jiným, nežli jejím projevem. U této dharmy hledá buddhista útočiště (trišarana);
3. projevy skutečnosti, obecné stavy věcí, předměty, jevy;
4. obsahy ducha, myšlenkové předměty, ideje, odrazy, vytvářené věcmi v nitru člověka.
dharmadhátu
sa. (čín. fa-ťie), dosl. „říše dharmy“; v mahájánovém buddhismu znamená „říši jevů“, „říši věčné pravdy“. Odkazuje na několik analogických termínů z mahájánové buddhistické filozofie, jako je tathatá (realita „jaká je“), prázdnota.
Dharmadhátu je očištěná mysl ve svém přirozeném stavu, bez zatemnění. Je to přirozenost mysli, základ vědomí trikáji, ke kterému se přistupuje prostřednictvím proudu mysli.
Když je buddhovská přirozenost realizována, dharmadhátu se také nazývá dharmakája.
dharmakája
sa. (čín. fa-šen), viz trikája.
dhjána
sa. (pa. džhána, čín. čchan-na nebo čchan, jap. zenna či zen); meditace, ponoření; obecně každý stav pohřížení ducha, vyvolaný soustředěním (samádhi), jehož lze dosáhnout tím, že soustředěná pozornost ustavičně prodlévá u tělesného či myšlenkového předmětu rozjímání a duch přitom prochází různými stupni, v nichž pozvolna slábnou proudy žádostí.
V čínském buddhismu se pojmu dhjána používá v podstatně širším smyslu: zahrnuje všechna meditační cvičení jako je ánápánasati, cvičení kasina, kájagatásati (rozjímání o těle) a podobné techniky, jež mají za cíl soustředění či vyhrocení ducha. Z dhjánového buddhismu, který mezi jiným přinesl do Číny ind. mistr Bódhidharma, se tam vyvinul čchan / zen.
Diamantová sútra
(sa. Vadžraččhédikápradžňápáramirá sútra, čín. Ťin-kang-pan-žuo-pcho-luo-mi-ťing), dosl.: „Sútra nejvyšší moudrosti ostré jako diamant“; samostatná část Pradžňápáramitá sútry, jež získala velký význam především ve východní Asii. Ukazuje, že všechny fenomenální jevy představují nikoli poslední skutečnost, nýbrž iluze, projekce vlastního ducha. Každý, kdo provozuje meditaci, by měl takovýmto způsobem pohlížet na všechny jevy a činnosti ducha a považovat je za „prázdné, prosté vlastního já a pokojné“. Dílo se nazývá Diamantová sútra, protože je „ostré jako diamant, který odřezává všechny libovolné pojmy a člověka přepraví k druhému břehu osvícení„.
dó
jap., dosl.: „cesta“; dó je japonská výslovnost čín. znaku tao. V japonském buddhismu znamená dó následování Buddhy na cestě k osvícení (též bucudó) a je používáno jako synonymum pro ) buddhadharmu. V tomto významu se také dó používá v zenu.
Odvozeně jsou jako dó označovány v Japonsku rozvinuté a zenovým duchem proniknuté duchovně-praktické způsoby výcviku; patří k nim například cesta meče (kendó), cesta luku (kjúdó), cesta čaje (čadó), cesta písma (šódó).
dóan
jap.; japonské slovo dógjó, které v obecné řeči znamená tolik jako „spolucestující“, se v zenu vyslovuje dóan a označuje zde spolucestujícího na cestě k osvícení. Zenoví žáci, kteří se podrobují výcviku pod vedením jednoho zenového mistra (róši) a věnují se cvičení zazenu, se vzájemně nazývají dóan.
dokusan
jap., dosl.: „sám (doku) dojít k vyššímu (sinojap. san, jap. mairu)“; setkání zenového žáka s mistrem v ústraní mistrovy cely. Dokusan patří k nejdůležitějším prvkům zenového výcviku, dává žákovi možnost o samotě přednést mistrovi všechny své problémy, které se mohou vyskytnout při cvičení zazenu. Při setkání s mistrem může též ukázat své pokroky při cvičení a hloubku svého zenového zážitku.
Četné kóany, jejichž obsahem je rozhovor (mondó) mezi mistrem a žákem, odkazují na dokusany ze starých dob. Obyčej těchto soukromých rozhovorů pochází podle zenové tradice od „tajného poučení“ Buddhy Šákjamuniho a je dodnes dodržován. Původně byl praktikován ve všech zenových směrech. V současnosti však ve škole Sótó již zcela vymizel a je používán jen ve škole Rinzai.
V základě spočívá dokusan na několika přísně dodržovaných pravidlech:
1. dokusan vyžaduje úplnou otevřenost a poctivost žáka vůči mistrovi, jaká je vůči jiným lidem jen ztěží možná;
2. při dokusanu přináší žák mistrovi řešení kóanu; jestliže jiní žáci pracují na stejném kóanu, mohlo by se jim to stát následně překážkou při hledání vlastní odpovědi;
3. je zcela běžné, že mistrova podrobná poučení jsou přiměřená situaci každého žáka. Mistr na vnějškově stejný stav různých žáků reaguje zcela odlišně, což může u žáka, který nemá mistrův rozhled, způsobit zmatek.
dóšin
jap., dosl.: „cesta-mysl“;
1. přání a rozhodnutí realizovat osvícení; viz též kokorozaši;
2. novic v zenovém klášteře; viz též unsui.
džakudžó
jap., dosl.: „klid / mír“; dokonalý vnitřní klid a vnitřní mír, osvobození od nevědomosti a z toho vyplývající (světské) starosti, strasti a vášně. Pojem, jenž odkazuje na stav džakumecu.
džakugo
též čakugo, jap., dosl.: „slova příchodu“; krátký mocný výrok, který vyjadřuje pravé pochopení obsahu kóanu nebo části kóanu.
Ve sbírkách kóanů jako Pi-jen-lu se hojně nacházejí džakugo, které jako poznámky kompilátora, který byl často známým zenovým mistrem, byly později vkládány do záznamu kóanu.
V japonské škole Rinzai bylo od Hakuina Zendžiho běžné, že zenoví žáci museli připojovat ke svému řešení kóanu jeden nebo více džakugo, často v poetické formě jako dodatečný výraz jejich proniknutí do kóanu. Tyto krátké poetické výpovědi nemusely bezpodmínečně pocházet od samotného zenového žáka, mohl sáhnout po slavných výrocích či verších z literatury, i světské.
Hlavním pramenem pro takové citáty byla Zenrinkušú, antologie citátů z čín. pramenů, kterou Hakuin Zendži v mládí často konzultoval. Džakugo se nesmí zaměňovat s pochvalným výrokem (džu).
džakumecu
jap., dosl.: „klid / zhašené bytí“; jap. výslovnost dvou znaků, jimiž se do čín. přepisuje sa. slovo nirvána. Džakumecu znamená stav dokonalého míru mezi narozením a smrtí, vznikem a zánikem, časem a prostorem, mimo každé podmíněnosti a všech vlastností, stav vědomí, v němž žije dokonalý probuzený (tj. buddha). Tento stav se vymyká jakékoli definici, také té zde uvedené, neboť se nedá myslit (fukašigi) a vypovědět (fukasecu). Každá pozitivní výpověď o něm představuje z logického hlediska nemožnou snahu ohraničit „neohraničitelné“.
džihacu
též hacu, hači; jap.; dřevěná miska, která buddhistickému mnichovi slouží jako jídelní miska a miska na almužny; viz též orjóki.
džikiši ninšin
jap., dosl.: „bezprostřední ukázání na lidské srdce-ducha“; označení pro zen charakteristického způsobu výkladu buddhadharmy bez zpětné vazby na pojmové myšlení či konání motivované dualistickým poznáním světa; viz též fukasecu.
džikiši tanden
jap., dosl.: „bezprostřední ukázání – předání jednoho“; jiný výraz pro išin denšin, předávání buddhadharmy od srdce-ducha (kokoro) k srdci-duchu, které je základem zenové tradice.
džiri
jap., dosl.: „věc / princip“; relativní a absolutní, jevový svět a pravá skutečnost, mnohost a nerozlišenost.
džiriki
jap. (čín. c´-li), dosl.: „vlastní síla“; výraz, který označuje snahu realizovat osvícení vlastním úsilím. Džiriki se používá zpravidla v protikladu k tariki, což znamená „síla jiného“. To vyjadřuje, že přívrženci některých buddhistických škol věří tomu, že pouhá víra v Buddhu (obvykle v jeho manifestaci jako Amitábha) a vzývání jeho jména vede ke znovuzrození v „Buddhově ráji“ (Čistá země) a tím ke spáse věřícího. Je to stanovisko, jež staví do popředí moc Buddhova principu spasit lidi, a proto je označováno jako tariki, síla jiného. Na rozdíl od toho sázejí jiné školy buddhismu, jako např. Zen, na schopnost realizovat osvícení vlastním úsilím, tj. meditativním cvičením (zazen), a tím nalézt osvobození – což se označuje jako džiriki.
V hlubším smyslu však je, jak zen zdůrazňuje, každá bytost a věc obdařena od počátku buddhovskou přirozeností (buššó). Z tohoto pohledu je konfrontace džiriki a tariki považována za umělou, která sice ukazuje na posunutí důrazu v náboženské praxi, nakonec je však chabá. Na jedné straně je potřebná i na cestě tariki vlastní snaha, abychom se otevřeli „síle spásy“ zdánlivě jiného, na druhé straně není „vlastní úsilí“ cvičícího na cestě džiriki ničím jiným než manifestací „síly jiného“.
džišó-šódžó-šin
jap., dosl.: „čisté srdce / duch vlastní podstaty „; výraz pro prvotní dokonalost, buddhovskou přirozenost (buššó), která je vlastní všem tvorům a nemusí být teprve dosahována. Tato dokonalost je vždy přítomná skutečnost, jež je však pro vědomí obyčejného člověka překryta zaslepeností.
džóbucu
jap., dosl.: „stát se buddhou“; zenový výraz pro realizování vlastní buddhovské přirozenosti (buššó). Podle chápání zenu se člověk nemůže buddhou stát, neboť jím již je, tj. jeho pravá podstata je identická s buddhovskou přirozeností. Avšak člověk uzavřený do vědomí obyčejného člověka si této skutečnosti není vědom, a proto se mu zdá, jako by se stal buddhou, až když svou buddhovskou přirozenost poprvé zpozoruje. Synonymum pro džóbucu je džódó.
džóriki
jap., dosl.: „duchovní síla“; ona zvláštní síla či moc, která roste ze soustředěného ducha a jíž se dosahuje cvičením v zazenu. Džóriki umožňuje mj. trvalou přítomnost ducha a umožňuje i za nepředvídaných a obtížných okolností spontánně konat správně.
džóšin
jap., od džó = sadameru: „určit, rozhodnout, odhodlat se“; šin = kokoro: „soustředěný duch“, stav vědomí, v němž je duch plně koncentrován na jediné, absorbován jedinou věcí a s touto ztotožněn. Toto soustředění není koncentrací v tradičním smyslu, která je obvykle orientována od zde (subjekt) k tam (objekt) a je většinou spojována s jistým aktivním napětím. Charakteristickým rysem soustředění je spíše pasivní, i když rovněž oslabená vnímavost. Schopnost k soustředění ducha je podstatným předpokladem k cvičení zazenu.
džu
jap., dosl: „pochvalný výrok, chvalozpěv“; ve svém obecném významu je džu jap. překladem sa. gáthá, jež označuje výraz buddhistické moudrosti ve formě básně. V zenu se tento pojem používá především pro pochvalné výroky, které kompilátoři sbírek kóanů jako Pi-jen-lu a Wu-men-kuan nebo jiní zenoví mistři připojovali k jednotlivým kóanům a v nichž vyjadřovali své pravé pochopení kóanového výrazu. Jiným výrazem pro džu je džuko.
džudži sambó
jap. viz sambó.
džúdžúkai
též džúdžúkinkai, jap., dosl.: „deset hlavních příkazů“; hlavní příkazy mahájánového buddhismu, které mají exoterickou a esoterickou podobu:
Ve své exoterické podobě džúdžúkai zakazují:
1. brát život;
2. krádež;
3. nemravnost;
4. lhaní;
5. prodávat a kupovat alkohol (tj. jiné k pití ponoukat a sám pít);
6. mluvit o špatných činech jiných;
7. sám sebe chválit a jiné pomlouvat;
8. dávat duchovní a materiální pomoc s nechutí;
9. hněv;
10.rouhat se třem drahocennostem (sa. triratna, čín. san-pao, jap. sambó).
Ve své esoterické podobě se prostřednictvím džúdžúkai slibuje:
1. nevzdávat se pravé dharmy;
2. neupouštět od snahy po osvícení;
3. nedychtit po ničem a s ničím neskrblit;
4. neprohřešovat se na milosrdenství se všemi tvory;
5. nerouhat se žádnému buddhistickému učení;
6. nelpět na ničem;
7. nehájit žádné chybné představy;
8. povzbuzovat lidi k touze po osvícení;
9. vykládat učení mahájány přívržencům hínajány;
10. neustále vybírat almužny pro bódhisattvy.
džúgjú (no) zu
jap., dosl.: „deset obrázků buvola“; předvedení deseti stádií zenové cesty či deseti úrovní zážitku osvícení v deseti obrazech buvola a jeho pasáčka. Deset obrázků většinou v kruhové kompozici s doprovodnými texty v podobě krátkých výkladů a básní byly v Japonsku populární ve 14 a 15. stol. a tradují se v mnoha verzích. Snad nejznámější pochází od čínského čchanového mistra Kchuo-an Č´-jüana (Kakušin Šien).
Vyobrazovaná stadia:
1. hledání buvola;
2. spatření stop;
3. zpozorování buvola;
4. chycení buvola;
5. zkrocení buvola;
6. návrat domů na buvolovi;
7. na buvola se zapomíná, člověk zůstává;
8. buvol a člověk jsou zapomenuti;
9. vrací se k prvopočátku;
10. vstoupení na trh s rozevřenýma rukama.
Existují ranější verze obrázků buvola, které se skládají ze pěti či osmi obrázků, na nichž je buvol na počátku černý a stává se stále bělejším, až nakonec zmizí docela. Toto poslední stádium je znázorněno prázdným kruhem. Protože to však Kchou-an považoval za neúplné, připojil ještě další dva obrázky, aby objasnil, že zenový člověk vyššího duchovního vývoje žije v pozemském světě tvarů a mnohotvárnosti a s plnou volností se mísí mezi obyčejné lidi, které svým milosrdenstvím a silou vyzařování inspiruje k tomu, aby šli cestou Buddhy.
džukai
jap.,
1. dosl.: „přijmout příkazy“; přijetí a uznání buddh. příkazů (kairicu, džúdžúkai), čímž se člověk oficiálně přihlašuje k buddhismu;
2. dosl.: „plnit příkazy“; obřadné přijetí do buddhismu. Při tomto obřadu se člověk zavazuje oddat se zcela třem drahocennostem (sa. triratna, čín. san-pao, jap. sambó), dodržovat deset hlavních příkazů buddhismu, vyvarovat se všech zel, činit dobro a snažit se o spásu všech bytostí (bódhisattvovské sliby). Džukai je považován jako podstatný krok na cestě k buddhovství.
© 2023-2024 Zenová mysl