Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Paj-čang Chuej-chaj (百丈懷海, Hjakudžó Ekai, 720-814)
Paj-čang Chuej-chaj (Hjakudžó Ekai, 720-814)
Významný čínský čchanový mistr, žák a pokračovatel v dharmě Ma-cu Tao-iho (Baso Dóicu) a mistr Kuej-šan Ling-jüa (Isan Reijú), Chuang-po Si-jüna (Óbaku Kiun), Wu-feng Čchang-kuana (Góhó Džókan), Čchang-čching Ta-ana (Čókei Daian), Paj-čang Nie-pchana (Hjakudžó Nehan), Ta-cu Chuang-čunga (Daidži Kančú), Paj-čang Wej-čenga (Hjakudřó Isei), Š‘-šuang Sing-kchunga (Sekisó Šókú) a Wu-jen Tchunga. Jeho jméno Paj-čang znamená „Sto jazyků“. V Českém přepisu někdy psán jako Po-čang.
Mistr Chuej-chaj z hory Paj-čang v Chung-čou pocházel z Čang-luo ve Fu-čou. Když měl ještě vlasy svázané do uzlu, vyčlenil se od společnosti. Byl dobře vycvičený ve „Třech studiích“ (morálka, meditace a moudrost). Když Ma-cu učil v Nan-kchangu, Chuej-chaj se z celého srdce stal jeho žákem. Paj-čang a Si-tchang Č‘-cang byli nazýváni učedníky „vstupujícími do místnosti“. V té době byli tito dva skvělí jogíni rivalové ve studiu čchanu:
Paj-chang řekl: „Dobrý čas na cvičení.“
Ma-cu to komentoval: „Sútry šly do Cangu (Tripitaka); meditace se vrátila do Chaj (oceánu).“
Paj-čang založil od té doby pro čchan charakteristickou mnišskou tradici tím, že stanovil přesná pravidla pro život a denní režim v čchanovém klášteře. Jestliže čchanoví mniši a jejich žáci byli do té doby většinou hosty v klášterech jiných buddhistických škol, jejichž pravidla pro společný život v mnišském společenství čchanoví mniši přejímali, tak na základě Paj-čangových pravidel vznikaly vlastní čchanové kláštery, jejichž denní režim byl zaměřen zcela na potřeby výuky na čchanové cestě.
V duchu tradice Tao-sina, 4. patriarchy čchanu v Číně, který založil první samosprávné společenství čchanových mnichů, zdůrazňoval Paj-čang význam spojení meditativní praxe (zazen) s denní prací v klášteře a na poli (samu). Od Paj-čanga pochází slavný výrok: „Den bez práce, den bez jídla“, podle nějž on sám žil až do vysokého věku. Jestliže buddhističtí mniši v Číně žili až dosud podle indické mnišské tradice především z milodarů, jež dostávali na svých obchůzkách za almužnou, a které klášterům přinášeli věřící laici, tak mniši čchanových klášterů si nyní obstarávali živobytí hlavně prací vlastních rukou. Avšak tradice obchůzek za almužnou, jako forma duchovního cvičení v rámci Paj-čangem stanovených pravidel, byla zachována.
I když spis, do nějž Paj-čang uložil svá mnišská pravidla, byl ztracen, jsou tato pravidla a jejich duch v čchanové tradici nadále udržována a jsou v čchanových klášterech dodnes dodržována.
Paj-čang však není znám pouze svým organizačním talentem, nýbrž především svým hlubokým čchanovým prožitkem a velkou moudrostí, na niž již ukazuje jeho mnišské jméno, které dostal od svého mistra Ma-cua: Chuej-chaj, tj. „Oceán (moudrosti) v prsou“. Paj-čang je autorem Tun-wu žu-tao jao-men-lung, základního čchanového spisu o „náhlém osvícení“, v němž ukazuje, že učení jižní školy čchanu se shoduje s nejhlubším obsahem učení velkých súter mahájány.
Paj-čangova důkladná znalost súter, kterou tento text dává poznat, ukazuje, že také ve škole náhlého osvícení byl ještě studiu súter přičítán velký význam, i když byla stále znovu zdůrazňována přednost prožitku osvícení před jakoukoli „teorií“. A tak tento spis, jejž Paj-čang sepsal ve formě dialogu, začíná následujícími větami:
Otázka: „Jaké cvičení musíme praktikovat, abychom dosáhli osvobození?“
Odpověď: „Osvobození se může realizovat pouze prostřednictvím náhlého osvícení.“
Otázka: „Co je náhlé osvícení?“
Odpověď: „Náhlé znamená osvobodit se v okamžiku ode všech zaslepujících myšlenek. Osvícení znamená pochopit, že osvícení není to, čeho můžeme dosáhnout.“
Otázka: „Kde máme s tímto cvičením začít?“
Odpověď: „U samého kořene.“
Otázka: „A co je kořen?“
Odpověď: „Duch (vědomí) je kořen.“
Paj-čangovi výroky a poučení jsou zachyceny v Chung-čou Paj-čang-šan Ta-č‘ čchan-š‘ jü-lu („Záznam slov čchanového mistra velké moudrosti z hory Paj-čang v prefektuře Chang-čou“) a v Paj-čang kuang-lu. Připisuje se mu slavná definice čchanu: „Když máš hlad, jez, když jsi unaven, spi“. Měl ve zvyku charakterizovat svým žákům život čchanu rčením: „Neulpívej, nehledej“. Paj-čang se objevuje též ve 2. a 40. kóanu Wu-men-kuanu a ve 26., 53., 70., 71. a 72. kóanu Pi-jen-lu.
Z těchto kóanů se o Paj-čangově duchu dovíme víc než prostřednictvím historických dat o životě a významu tohoto velikého mistra, např. ve 26. kóanu Pi-jen-lu se píše:
Jeden mnich se zeptal Paj-čanga: „Co je mimořádného?“
Paj-čang řekl: „Zde na hoře Ta-siung sedět sám.“
Mnich se s úctou uklonil. Tu ho Paj-čang udeřil.
Ve 2. kóanu Wu-men-kuanu je tento příběh:
Jednou, když Paj-čang přednášel mnichům, objevil se mezi nimi neznámý stařec. Přicházel i v následujících dnech a naslouchal spolu s mnichy. Když odcházeli, zmizel i on. Jednoho dne se však zdržel vzadu, zůstal v hale.
Paj-čang se ho zeptal: „Kdo jsi?“
Stařec odpověděl: „Nuž, já nejsem lidská bytost. Kdysi dávno, v době, kdy kázal Kášjapa Buddha, jsem byl hlavním knězem na této hoře. Jednou se mě jistý mnich zeptal: ´Podléhá osvícený člověk zákonu příčiny a účinku, anebo ne?´ Odpověděl jsem: ´Takový člověk nepodléhá zákonu příčiny a účinku.´ Kvůli tomu jsem se pětsetkrát znovuzrodil jako liška. Prosím, dej mi odvetné slovo a vysvoboď mne z těla lišky.“
Potom se zeptal Paj-čanga: „Podléhá osvícený člověk zákonu příčiny a účinku, anebo ne?“
Paj-čang řekl: „Takový člověk neobchází zákon příčiny a účinku.“
Jakmile to stařec uslyšel, na místě dosáhl osvícení. Když se klaněl, pravil: „Jsem zachráněn z těla lišky. Mé tělo nalezneš na druhé straně této hory. Chtěl bych tě o něco poprosit. Prosím tě, opate, vystroj mi pohřeb jako knězi.“
Nazítří nařídil Paj-čang hlavnímu mnichovi, aby oznámil shromáždění, že odpoledne se bude konat pohřeb kněze. Mniši si s údivem říkali: „Všichni jsme zdrávi. V Nirvánovém sále (márnici) nikdo není. Kterého kněze má učitel na mysli?“
Po jídle zavedl Paj-čang mnichy k jeskyni na odvrácené straně hory a svou holí šťouchl do mrtvoly lišky. Potom vykonal obřad spálení. V ten večer vystoupil na svůj stolec a povyprávěl mnichům celý příběh.
Chuang-po vystoupil a řekl: „Jak jsi řekl, starci chybělo odvetné slovo a znovuzrodil se pětsetkrát jako liška. Co kdyby vždy správně odpověděl, když se ho ptali? Co by se stalo pak?“
Paj-čang řekl: „Jen přistup blíže, povím ti.“
Chuang-po vystoupil nahoru k Paj-čangovi a vrazil mu facku, protože věděl, že právě tak jej chce počastovat opat.
Paj-čang zatleskal a zasmál se, řka: „Myslel jsem si, že barbar měl ryšavou bradu, a hle, zde je rudovousý barbar.“
Jednou vyprávěl Paj-čang Chuang-povi o svém vztahu k mistru Ma-cuovi: „Káral mě tak silně, že mi jednou málem praskly bubínky.“
Pak se Paj-čang zeptal: „Jsi schopen stát se Ma-cuovým dědicem?“
Chuang-po odpověděl: „Znám jeho jméno, ale nikdy jsem ho neviděl. Stanu-li se jeho dědicem, já sám nebudu mít žádné nástupce.“
Paj-čangův přítel, toulavý mnich, který se vyznal ve věštění, navštívil klášter a oznámil, že objevil horu, ideální pro založení nového kláštera. Její poloha byla příznivá, konfigurace dokonalá. Doporučil, aby Paj-čang vyslal někoho jako zakladatele. Paj-čang s celým nápadem souhlasil, jenže, koho poslat?
„Co kdybych šel já?“, zeptal se Paj-čang.
„Ne“, řekl věštec, „jste příliš malý a asketický. Je to veliká hora, která potřebuje někoho velkého a živého.“
V té chvíli vešel hlavní mnich. „A co on?“, zeptal se Paj-čang.
Věštec se otočil k hlavnímu mnichovi a řekl: „Zakašlete“. Hlavní mnich zakašlal. „Ujděte několik kroků.“ Mnich udělal několik kroků.
„Ten se nehodí“, řekl věštec.
Paj-čang tedy poslal pro Kuej-šana, a jakmile jej věštec uviděl, řekl: „To je ten pravý pro horu Ta-kuej!“
Paj-čang souhlasil a v soukromém rozhovoru oznámil Kuej-šanovi, že byl vybrán. Když to bylo veřejně vyhlášeno, hlavní mnich protestoval se slovy, že on je vůdcem shromáždění, a tak by mělo být toto poslání svěřeno jemu. Aby byl zachován klid, vyhlásil Paj-čang soutěž.
Paj-čang zvedl džbán, postavil ho na zem a zeptal se: „Nesmíte to pojmenovat džbánem, jak to tedy pojmenujete?“
Nato řekl představený mnichů: „Nemůže se to pojmenovat dřevěné sandály.“
Nyní se zeptal Paj-čang Kuej-šana. Kuej-šan ihned džbán převrhl a šel pryč.
Paj-čang řekl se smíchem: „První mnich byl Kuej-šanem poražen“ a stanovil, že Kuej-šan má založit nový klášter.
Taj-an z Fu-čea se zeptal: „Chtěl bych, aby si mně poučil o buddhismu. Co je to?“
Paj-čang odpověděl: „Je to jako když se někdo vydá hledat vola a přitom na něm jede.“
Taj-an se znovu zeptal: „Co mám udělat, když to vím?“
Paj-čang řekl: „To je, jako když sedíš na volu a vracíš se domů.“
Taj-an řekl: „Jak se o něj mám starat podle předpisů?“
Paj-čang odvětil: „Musíš být jako pastýř, který nosí hůl a dává pozor, aby mu dobytek neutekl do cizí rýže.“
Jednou mistr Paj-čang řekl: „Až dokončíte obdělávání půdy, řeknu vám všechno o čchanu.“
Když mniši skončili práci, rozpřáhl mistr mlčky paže.
Paj-čang pracoval se svými žáky ještě v osmdesáti letech. Pečoval o zahradu, hrabal listí, rouboval stromy.
Žákům to přišlo líto, když viděli starého mistra tak těžce pracovat. Věděli však, že by nedbal na jejich prosby, a proto mu prostě schovali pracovní nářadí.
Toho dne se však mistr ani nedotkl jídla. Druhý den také a ani třetí den.
„Nejspíš se hněvá, že jsme mu schovali jeho náčiní“, usoudili žáci. „Raději mu to vrátíme.“
Jakmile tak učinili, pustil se mistr znova do práce. Večer svým žákům pravil: „Den bez práce, den bez jídla.“
Paj-čang jednou řekl: „Uvědomíš-li si, že neexistuje spojení mezi tvými smysly a vnějším světem, budeš na místě osvícen.“
Paj-čang se ptal svých žáků: „Jak bys něco řekl, kdyby tvé rty a hrdlo byly sevřené?“
Kázání mistra Paj-čanga:
Žádný jev nikdy nevyhlašoval, že je prázdný, žádný nehovořil o formě, nikdy se nehádal pravý s falešným, iluze s čistotou. Stejně tak žádná mysl nikdy nevěznila lidské bytosti. Ony samy ze svého vlastního rozhodnutí tvoří svá pouta, produkují tisíce názorů a porozumění a podrobují se nesčetným strachům a náklonostem. Musíte jasně pochopit, že nekonečno věcí nevzniká samo ze sebe. Vchází v život jenom skrze naši připoutanost k jevům. Jestliže pochopíte, že v základě není žádný kontakt mezi myslí a objektem, budete v tomto světě svobodní. Každý z nesčíslných jevů je dokonalý tam, kde je, a jeho místo je místem osvícení.
Přirozenost nemůže být pojmenována, původně není ani světská ani svatá, ani čistá ani poskvrněná, ani existující ani chybějící, ani dobrá ani špatná. Když se smíchá s nečistotou, nazývá se buď božství, nebo lidství.
Když se lidé, kteří cvičí Cestu, setkají s bolestí nebo radostí, s příjemným nebo nepříjemným, jejich mysli se nezkazí ziskem nebo slávou. Neočekávají žádné zásluhy nebo ctnosti a nic na tomto světě jim nemůže překážet. Nic pro ně není drahé, nic podstatné. Jsou tak, jak jsou, v radosti a bolesti.
Jednoduchý oděv proti chladu, jednoduché jídlo pro zachování života. Bez záměru jako idiot, jako hluchoněmý – tehdy budete mít nějaké úspěchy.
Jestliže naše mysl hromadí nějaké poznatky a teorie, jestliže se snaží získat zásluhy a vědění, nalezne pouze zrození a smrt. Jestliže naopak odmítnete veškeré porozumění, rovněž se budete nacházet v oceánu zrození a smrti.
Buddha je ten, kdo nehledá. Hledejte a budete bloudit. Nehledejte a ztratíte cestu. Být připoután k ne-jednání je přesně stejné jako být připoután k jednání.
Proto Diamantová sútra říká: „Nehoň se za pravdou, nehoň se za klamem. Pravda, kterou uskutečňují ti, kteří jsou tak, jak jsou, není ani skutečná, ani neskutečná.“
Dokážete-li svůj život žít s myslí jako dřevo nebo kámen, nebudete potápěni smrtelnými celky, okolnostmi vědomé existence ani smyslovými předměty. Zrození a smrt zmizí a vy budete moci svobodně odejít či zůstat, osvobozeni od příčin a účinků svých činů, aniž byste byli otroky svých slabostí.
Bytí takové osoby je příliš obrovské na to, aby se vešlo do pekla či do nebe.
(další odkazy na mistra Paj-čang Chuej-chaje → Ma-cu Tao-i)
© 2023-2024 Zenová mysl