Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Slovník (zen) buddhistických termínů
Tento on-line slovník čerpá jednotlivé termíny z knihy Lexikon východní moudrosti: buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Votobia, 1996).
kacu!
též kwacu!, jap. (čín. che!); výkřik bez jednoznačného významu, který je zenovými mistry používán podobně jako hůl (kjosaku), jenž však také slouží při střetnutí s jinými mistry (mondó, hossen) jako vyjadřovací prostředek, který transcenduje pojmový a verbální výraz. Jako rána holí v pravý čas může i mocný výkřik mistra v pravý okamžik napomoci zenovému žáku k průlomu k osvícení náhledu (osvícení, kenšó, satori).
Podle tradice byl tento výkřik poprvé použit velkým čínským čchanovým mistrem Ma-cu Tao-im (Basó Dóicu), který byl znám svým hromovým hlasem. Proslulý svým obratným používáním „hole a výkřiku“ byl také Lin-ťi I-süan (Rinzai Gigen), který rozlišoval čtyři druhy „che!“: „Někdy je jako diamantový meč vadžrového krále; někdy je jako zlatohřívý lev, který se přikrčen plíží; někdy je jako vábnička, na jejímž konci se houpá svazek trávy; někdy to není vůbec žádné che.“ Lin-ťi-lu obsahuje četné epizody, v nichž mistr Lin-ťi používá výkřik a hůl.
kadó
jap., dosl.: „cesta květin“; jedna z japonským zenem inspirovaných cest výcviku (dó), které přispívají k duchovnímu rozvoji toho, kdo takové cesty praktikuje. Při kadó, jež je často označováno též jako ikebana (dosl.: živá květina), nejde o to květiny sázet či aranžovat, což by předpokládalo subjekt, který zachází s květinami jako objektem, ale jde o to, aby se realizoval nedualistický stav vědomí, v němž květina sama projeví svou podstatu.
kadžišó
jap., dosl.: „Jak vyhlíží podstata?“; často v zenu používaná otázka, která se ptá po podstatě, tj. pravé či buddhovské přirozenosti (buššó) věci.
kaidan seki
jap., dosl.: „kámen kaidan“; kamenná tabulka, která je umístěna před zenovými kláštery a nese nápis: „(Požívání) masa, ryb a alkohol (se zde) zapovídá“. Kaidan je v klášteře hala zasvěcení, v níž jsou mnichové uváděni do buddhismu (džukai) a přitom dostávají buddhistické příkazy (kairicu, džúdžúkai).
kaigen
jap. (čín. kchaj-jen), dosl.: „otevřít oči“;
1. výraz pro zážitek probuzení (osvícení), při němž člověk získá vhled do světa pravé skutečnosti. Pravé pochopení žáka či mistra na cestě zenu se často označuje jako jeho „pravé oko“;
2. výraz pro obřad, v němž je vyobrazení Buddhy či bódhisattvy od buddhistického mistra předáno svému účelu. To znamená, že takové vyobrazení je naplněno životem teprve, když dostane své oči. Při slavnostním aktu proto mistr zasadí skutečně nebo symbolicky oči vyobrazení a potvrdí tímto „otevřením očí“, že vyobrazení je formovým výrazem v něm uctívané bezformové buddhovské přirozenosti (buššó).
kaimjó
jap., od kai: „buddhistický příkaz“ (kairicu, džúdžúkai) a mjó: „jméno“;
1. buddhistické jméno, které mnich či laik obdrží při svém uvedení do buddhismu (džukai) od mistra, jenž ho uvádí. U mnicha v klášteře vystřídá toto jméno dosavadní občanské jméno, čímž je symbolizováno odvrácení mnicha od (světských) starostí, utrpení a vášní; složením slibu začíná nový život, který zcela zaměřen na realizaci probuzení (osvícení);
2. posmrtný buddhistický čestný titul pro laiky a mnichy kupovaný v dnešním Japonsku za vysokou cenu.
kairicu
jap., dosl.: „příkazy a pravidla“; termín japonského buddhismu pro buddh. příkazy (džúdžúkai), které mnich při obřadním uvedení do buddhismu obdrží a uzná.
kaisan
jap., dosl.: „zakladatel hory“; označení pro zakladatele zenového kláštera. Protože zenové kláštery ve starých dobách ležely obecně na horách a jméno hory většinou přešlo na klášter, a často též na prvního opata, vyjadřuje jap. san („hora“) v této souvislosti klášter. Výraz kaisan byl používán též pro zakladatele buddh. školy. Vzpomínková slavnost v den úmrtí zakladatele kláštera či buddhistické školy se nazývá kaisan ki (dosl.: „na paměť zakladatele hory“).
kakunen daigo
jap., dosl.: „neomezené velké satori“; jiný výraz pro daigo tettei; viz též satori.
kančó
jap.; 1872 vládou Meidži v Japonsku zavedený titul představeného buddhistické školy. V zenu se jím označuje opat zenového kláštera, jemuž podléhá řada nižších klášterů.
kandonin
jap., dosl.: „člověk cesty povinnosti“; člověk, který prostřednictvím hlubokého osvícení získal plnou svobodu, hluboce osvícený zenový mistr.
kangi zatori
též gangi zatori, jap., dosl.: „postupné satori“; výraz pro přiblížení k hlubokému osvícení (satori) postupnou řadou mnoha malých prožitků kenšó. V dějinách zenu je představa „postupného osvícení“ spojována především se severní školou, která má počátek u Šen-sioua (Džinšú), žáka 5. patriarchy čchanu v Číně; k tomu viz též zengo, jižní škola.
kanna zen
jap., dosl.:“zen pozorování slov“; výraz, který byl ražen za života čínského mistra čchanu Ta-chuej Cung-kaa (Daie Sókó) a označoval způsob zenového výcviku, jenž považoval kóan za nejdůležitější prostředek výcviku na cestě k osvícení (kenšó, satori). Již od poloviny 10. stol. byly kóany doporučovány k výcviku, avšak Ta-chuej podstatně přispěl k tomu, že se kóanová praxe etablovala jako cesta výcviku ve škole Rinzai a dal jí konečnou podobu. Od té doby se kanna zen stal prakticky synonymem pro zen linie Rinzai; praxe školy Sótó byla označována jako mokušó zen.
kannó dókó
jap., přibl.: „obapolné opětování pocitu“; v zenu bezprostřední komunikace mezi mistrem a žákem v dokusanu nebo mondó či mezi mistry v hossenu. Je to taková okamžitá, nedualistická shoda v myšlení, citech a chování, která je prožívána již ne jako dialog mezi dvěma vzájemně rozličnými osobami, nýbrž jako jednotné dění. Dochází k ní obvykle pouze ve stavu zvýšené, koncentrované pozornosti přivozené cvičením zazenu.
Kannon
též Kanzeon či Kwannon, jap. pro Avalókitéšvara.
kan šikecu
jap., dosl.:“vysušená škrabka na lejna“; zenový výraz, jímž se označuje osoba, která je v zajetí světa jevů. Kan šikecu je wató slavného 21. kóanu Wu-men-kuanu. Výraz pochází z dob, kdy se v Číně místo toaletního papíru používala dřevěná škrabka k vytření.
karma
sa. (pa. kamma, jap. hó), dosl.: „čin, konání, jednání“; univerzální zákon příčiny a následku, který podle buddhistických představ působí následujícím způsobem: Čin (karma) za jistých okolností vytvoří plod (phala); jakmile uzraje, dopadne na svého původce. Aby čin přinesl plod, musí být morálně dobrý (kušala) či špatný (akušala) a podmíněný projevem vůle, který tím, že zanechává stopu v psychice konajícího, řídí jeho život ve směru určeném pro odplatu onoho činu. Protože délka uzrávání obvykle překračuje trvání života, má odplata nezbytně za následek jedno či více znovuzrození, které dohromady tvoří koloběh bytí (sansára).
Následek jednání, jež může být tělesné, duševní či slovní povahy, tedy neurčuje v první řadě provedení činu samotného, ale především záměr jednat. Právě úmysly jednat vyvolávají vznik karmických následků. Když nebylo možné čin dokonat, ale byl zde úmysl, už ten sám o sobě vytváří následek. Bez karmických následků je pouze čin, který člověk vykoná bez touhy, hněvu a klamu. Přitom je třeba uvážit, že též dobré činy, jež přinášejí „odměnu“, způsobují karmu a tím i nové znovuzrození. Abychom se vysvobodili z koloběhu životů, musíme se zdržet jak dobrých, tak špatných skutků. Toho docílíme pouze neosobním jednáním, prostým „já, mně, moje“.
Nauka o karmě v žádném případě nepředstavuje determinismus: činy sice předurčují druh znovuzrození, ale nikoli jednání člověka; karma skýtá určitou situaci, ale ne odpověď na tuto situaci.
karosu
jap.; zenový výraz pro lidské tělo, který odkazuje na jeho pomíjivost a zároveň na to, že může představovat určité vězení. Výraz, jenž se skládá ze znaků pro „nemožnost“, „uniknout“ a „dítě“, označoval původně misku zmrzliny, později obecně „schránku“ a je v zenu nyní používán ve výše uvedeném významu.
karuná
sa., pa.; soucit, slitování, lítost, něžná příchylnost; význačná vlastnost všech bódhisattvů a buddhů. Milosrdenství se vztahuje bez rozdílu na všechny živé bytosti a zakládá se na pochopení jednoty všeho jsoucího při osvícení (bódhi). Karuná musí být provázena moudrostí (pradžňá), aby mohla působit správným způsobem. Ctnost milosrdenství ztělesňuje bódhisattva Avalókitéšvara.
Karuná se často překládá též jako soustrast či soucit; protože však tyto pojmy označují spíše pasivní postoje a nezahrnují aspekt činorodé pomoci, jež je pro karuná podstatná, je vhodnější výraz milosrdenství.
Karuná a pradžňá představují hlavní ctnosti vyznavačů mahájány, zatímco v hínajáně se za nejvýznamnější faktor na cestě k osvícení považuje moudrost.
kašaku
jap., dosl.: „zavěsit kněžskou hůl“; vstup mnicha do zenového kláštera za účelem učení u róšiho po skončení angja. Volbu kláštera, do něhož chce vstoupit, provádí mnich svobodně; velmi důležité pro další průběh jeho cvičení je, že hledá zenového mistra, k němuž může mít absolutní důvěru a rozvíjet hluboký lidský vztah. A tak mnich na své pouti navštíví často více klášterů a setkává se s tam žijícími mistry, než najde svého róšiho a vstoupí do jeho kláštera. Avšak stejně tak jako mnich svého mistra, vybírá si mistr své žáky. Když je mistrovi jasné, že není vhodným duchovním vůdcem pro určitého mnicha, posílá ho k jinému mistrovi, jenž lépe odpovídá duchovním a charakterovým schopnostem mnicha.
Když dospěje mnich na své pouti (unsui) ke vstupní bráně kláštera, najde tam dvě vlevo a vpravo od vchodu zavěšené dřevěné tabulky: na jedné stojí jméno kláštera, na druhé titul zenového textu, kterého se róši kláštera právě přidržuje v tomto období výcviku teišó. Projít masivními vraty, často působícími dojmem bašty vůči vnějšímu světu, s úmyslem prosit o přijetí do kláštera, představuje vnější znak odhodlání vydat se na nekonečnou cestu duchovního výcviku k realizování buddhadharmy.
kattó
jap., dosl.:“(houština) úponkovitých rostlin“; zenový výraz, jímž se označují příliš rozvláčné výklady buddhadharmy. Také se používá pro lpění na slovech a jejich doslovném významu. Jako kattó zen (též modži zen) se označuje zen, který lpí na doslovném znění spisů, místo aby bezprostředně uchopil jejich hluboký význam.
kecuge
jap., dosl.:“začínat léto“; první den ankja, letního období výcviku v zenovém klášteře.
kecumjaku
jap.; dokument, který dostane žák zenu při vysvěcení na mnicha nebo bódhisattvu; ukazuje linii předání dharmy od Buddhy Šákjamuniho až k majiteli kecumjaku.
kekka fusa
jap.; označení pro lotosovou pozici (sa. padmásana), která je považována na Dálném východě za nejvhodnější pozici k sezení při meditaci. V této pozici je Buddha ikonograficky znázorňován.
V lotosové pozici jsou nohy zkříženy, pravá noha leží na levém stehně, levá na pravém stehně, záda jsou narovnaná a ruce spočívají s nahoru obrácenými dlaněmi na patách obou nohou. Na rozdíl od většiny ostatních buddh. škol leží při cvičení zazenu levá dlaň na pravé, v čemž se vyjadřuje nadvláda pasivní nad aktivní stranou těla při této formě meditativního cvičení.
kencui
jap., dosl.:“kleště a kovářské kladivo“; zenový výraz pro způsob, jímž mistr své žáky vyučuje; ten není, jak ukazují mnohé příklady starých mistrů (kóan), nic pro citlivé povahy. Často tvrdě působící způsob cvičení je však výrazem největšího milosrdenství mistra, který jím pomáhá svým žákům realizovat jejich nejhlubší potenciál, aby pokročili na cestě k probuzení (osvícení) co nejdále.
kendó
jap., dosl.:“cesta meče“; šerm v japonském stylu, při němž se meč drží oběma rukama. Zvláště ve středověkém Japonsku, v němž se umění boje s mečem dostalo zvláštní vážnosti a bylo přímo životní nutností, avšak také ještě až do novověku bylo běžné, že adepti kendó se cvičili v zenu, aby rozvíjeli duchapřítomnost a spontánní schopnost reakce (džóriki) i připravenost zemřít beze strachu. Někteří japonští zenoví mistři byli zároveň vynikajícími mistry meče.
kenšó
jap., dosl.:“vhled do (vlastní) podstaty“; zenový výraz pro zážitek probuzení (osvícení). Jako všechna slova, která se snaží pojmově neuchopitelný zážitek osvícení pojmově zachytit, ani toto slovo není zcela přesné, ne-li dokonce mylné, protože zážitek neobsahuje žádnou dualitu nazírajícího a nazíraného; pak není žádný „vhled do sebe“ jako objekt, který byl nazírán jedním z těchto rozdílných subjektů.
Sémanticky má kenšó v podstatě stejný význam jako satori a oba pojmy jsou často používány synonymně. Je však běžné použít slovo satori, když se mluví o osvícení Buddhy a patriarchů, zatímco při počátečním zážitku osvícení, jenž především potřebuje ještě prohloubení, se mluví spíše o kenšó.
kenšó džóbucu
jap., dosl.:“vhled do (vlastní) podstaty – buddhovo zrození“; přiléhavý popis cíle zenového výcviku, který má dovést cvičícího s pomocí zazenu a kóanového výcviku k zážitku probuzení (osvícení, kenšó, satori) a nekonečným prohlubováním tohoto zážitku ho nakonec dovést k dokonalému osvícení buddhy.
„Buddhovo zrození“ je zde třeba chápat ve smyslu prožitku, neboť podle učení zenu je každý tvor v podstatě Buddhou, tj.- je obdarován bezúhonnou buddhovskou přirozeností (buššó), tedy dokonalý. Nicméně si neosvícený (bonpu no džošiki) této identity s buddhovskou přirozeností není vědom, proto se mu zdá, že se stává Buddhou, teprve když si v osvícení poprvé uvědomí svou pravou podstatu.
kesa
jap., dosl.:“hrubá vlněná štóla“; původně látka přes ramena, která patří k součástem oděvu buddhistického mnicha. V zenu je tento z hrubé látky (zpravidla záplatované) vyrobený přehoz stylizován do přehozu přes prsa z kusů brokátu, který ztělesňuje záplatovaný oděv a je nošen zenovými mistry a knězi ke svátečním příležitostem nebo při seššinu.
ki
jap., dosl.:“konání“; v zenu zcela vlastní způsob vyučování žáků, odpovídající u každého mistra individualitě jeho osobnosti a hloubce zenového zážitku.
kikan kóan
jap.; viz kóan.
kimó tokaku
jap., dosl.:“srst želv a zaječí roh“; zenový výraz, jímž se označuje víra v něco, co ve skutečnosti neexistuje, tj. víra ve věčnou podstatu jevů či já jako subjekt, který je oddělen a odlišný od objektu „tam venku“.
kissako
jap., dosl.:“Pij (šálek) čaje!“; zenový výrok, který pochází od velkého čínského čchanového mistra Čao-čou Cchung-šena (Džóšú Džúšin). Odkazuje na to, že život ze zenového zážitku není nic zvláštního, odděleného od každodenních povinností.
kjóge becuden
jap., dosl.:“zvláštní tradice vně (ortodoxního) učení“; předávání buddhadharmy od srdce-ducha k srdci-duchu (išin denšin) v zenové tradici, které nelze zaměňovat s předáváním Buddhova učení posvátnými spisy; viz též fukasecu.
kjosaku
též keisaku, jap., dosl.:“hůl na buzení“; zploštělá hůl 75 až 100 cm dlouhá, jíž jsou sedící v zenovém klášteře během dlouhého období zazenu k povzbuzení a pobídnutí biti přes ramena nebo záda. Kjosaku je vždy používána k pomoci, nikdy, jak je často mylně uváděno, k trestání. Symbolizuje meč moudrosti bódhisattvy Maňdžušrího, který jím odsekává veškerou zaslepenost, a je proto vždy užíván s úctou. Pomáhá překonat únavu, uvolňuje napětí, zvyšuje intenzitu, povzbuzuje skryté síly a může, použita v pravý okamžik, dokonce pomoci i k zážitku osvícení (kenšó, satori).
Kjóun šú
jap., dosl.:“Sbírka Bláznivého oblaku“; sbírka básní japonského zenového mistra Ikkjú Sódžuna, který si sám dal básnické jméno „Bláznivý oblak“. Ve zde sebraných básních napsaných v čínském stylu (jap. kambun) opěvuje Ikkjú velké zenové mistry starých dob, s kousavým posměchem oplakává úpadek zenu v Japonsku jeho doby, ostře kritizuje slabosti zkorumpovaných kněží a staví jejich životní styl do protikladu k svému vlastnímu nekonformnímu životu mezi poustevnou a nevěstincem.
kjúdó
jap., dosl.:“cesta luku“; „umění lukostřelby“, jedna z tělesně duchovních cest výcviku (dó) v Japonsku, jejichž praxe je prodchnuta duchem zenu.
kóan
jap. (čín. kung-an), dosl.:“veřejná vyhláška“; v čín. kung-an znamená původně právnický precedens, kauza. V zenu je to formulace ze sútry či výklad zenového zážitku (teišó), epizoda ze života starých mistrů, mondó nebo hossen, které všechny poukazují na nejvyšší pravdu. Podstatou každého kóanu je paradox, tedy to, co je „mimo očekávání“ či „mimo představitelné“, co transcenduje logické pojmové chápání. Kóan tedy není hádankou, neboť se nedá řešit pochopením, k jeho řešení je třeba skoku do jiné roviny chápání.
Přibližně od poloviny 10. stol. byly kóany v zenu zaváděny systematicky jako prostředky k výcviku. Protože se kóan vyhýbá jakémukoli řešení prostředky pochopení, ukazuje zenovému žáku jasně hranice myšlení. Vycházeje z této zkušenosti může žák spontánně demonstrovat mistrovi v dokusanu své vlastní řešení kóanu. Slovo či výraz, v němž se kóan vyřeší, když se s ním zachází jako s duchovním prostředkem výuky, se nazývá wató; je to pointa kóanu.
Existovalo prý asi 1700 kóanů, z nichž však dnešní zenoví mistři používají pouze 500-600, neboť mnohé představují opakování nebo nejsou tak hodnotné pro vyučování. Většinu z těchto kóanů obsahují velké sbírky Wu-men-kuan (Mumonkan), Pi-jen-lu (Hekiganroku), Cchung-žung-lu (Šójóroku), Lin-ťi-lu (Rinzairoku) a Denkóroku.
Obecně je kóanová praxe spojována se školou Rinzai (kanna zen), avšak kóany byly jak v Číně tak v Japonsku používány i ve škole Sótó. Kóanovým výcvikem se zamezuje především tomu, aby se žák po prvním zážitku osvícení (kenšó, satori) opět vrátil k vědomí obyčejného člověka (bonpu no džóšiki); nadto mu kóany pomáhají prohloubit a rozšířit jeho prožitek.
V rámci systematizace kóanového výcviku přijaté ve škole Rinzai, se rozlišuje pět druhů kóanů: hoššin kóan, kikan kóan, gonsen kóan, nantó kán a go i kóan.
1. Hoššin kóany (hoššin: jap. pro dharmakája; viz trikája) jsou koány, které žákovi napomáhají k průlomu k osvícenému náhledu a pomáhají mu zdomácnět ve světě pravé podstaty, buddhovské přirozenosti (buššó). V hoššin kóanech jde o svět nerozlišitelnosti, avšak žák nesmí na této úrovni osvícení setrvat.
2. Kikan kóany (kikan: jap. „pomůcka, nástroj“) mají cvičit schopnosti žáka k rozlišování v nerozlišitelnosti.
3. U gonsen kóanů (gonsen: jap. „čištění slov“) se jedná o nejhlubší smysl a obsah výroků a formulací starých mistrů, ležící mimo lexikální definice a pojmové zastoupení.
4. Nantó kóany (nantó: jap. „obtížné k vykonání“) jsou konečně takové kóany, které jsou neobyčejně obtížné k řešení.
5. Jestliže žák zdolal rozličné kóany tříd 1 – 4, je jeho pravé pochopení ještě jednou důkladně prosvíceno go i, pěti stupni (osvícení) od Tung-šan Liang-ťiea (Tózan Rjókai), a podrobeno zkoušce.
Po prvním zážitku osvícení začíná kóanové cvičení „v prostoru“; na konci kóanového cvičení stojí obeznámení se s pravým obsahem pravidel a příkazů, jako džúdžúkai a rozličné významové úrovně „tří drahocenností“ (sambó). Jestliže se žák zhostil kóanů různých stupňů k plné spokojenosti svého mistra, splnil jeden z podstatných předpokladů k obdržení inka šómei.
kobucu
jap., dosl.:“starý buddha“; původně buddha minulého času. V zenu je výraz používán, podobně jako kobuššin, jako uctivé označení hluboce osvíceného zenového mistra.
kobuššin
jap., dosl.:“srdce-duch starého buddhy“; uctivé označení ducha hluboce osvíceného zenového mistra (róši).
kocu
jap., dosl.:“kost“ (čín. žu-i); asi 35 cm dlouhá hůl zenového mistra, jež mu byla udělena jeho mistrem a je znamením jeho mistrovské hodnosti. Hůl vykazuje lehké prohnutí ve tvaru písmene S jako lidská páteř. Róši používá kocu např., aby při teišó dodal důraz určitému místu, aby se při sezení o ni opíral nebo také aby příležitostně jí dával úder žákovi.
kokoro
jap. (sinojap. šin); jap. čtení čín. znaku sin, který může být překládán jako „srdce, duch, duchovní vědomí, duše, mysl, smysl, nitro, myšlení“ atd. V zenu znamená podle souvislosti buď ducha člověka ve smyslu především jeho sil vědomí, mysli, srdce a duše, nebo absolutní skutečnost, ducha mimo rozlišování ducha a hmoty (buššó), podstatu svého já či pravé bytí.
kokorozaši
jap., dosl.:“vůle, chtění, úmysl, záměr, smýšlení, cíl, ctižádost, přání, doufání, odhodlání“. Této vůli je vlastní touha po pravdě, po skutečnosti; je to popud dát se na cestu k probuzení (osvícení) a jít po ní stále dál.
kokuši
jap., dosl.:“učitel národa“ či „zemský mistr“; čestný titul pro buddhistického učitele jap. císaře. Je to jap. ekvivalent čín. kuo-š´.
Kozen gokokuron
jap.; dílo jap. zenového mistra Eisai Zendžiho, který jako první úspěšně přenesl zen do Japonska. Napsal ho jako odpověď na výtky z rivalských buddhistických škol a vyložil v něm, že přijetí učení zenu může být Japonsku pouze k dobru. Kozen gokokuron je první v Japonsku napsanou knihou o zenu.
kú
jap.; viz šúnjata.
kung-an
čín.; viz kóan.
kuo-š'
čín.; viz kokuši.
kusen
jap.; verbální učení mistra, které předává žákům během zazenu.
© 2023-2024 Zenová mysl