Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Slovník (zen) buddhistických termínů
Tento on-line slovník čerpá jednotlivé termíny z knihy Lexikon východní moudrosti: buddhismus, hinduismus, taoismus, zen (Votobia, 1996).
sahó kore šúši
jap., dosl.: „(sama) praxe dharmy je kořenem školy“; formulace, jež pochází od školy Sótó. Vyjadřuje, že charakteristickým prvkem této školy buddhismu je důraz na meditační praxi (zazen). Zazen je zde nahlížen ve smyslu esoterické definice zenu jako přímé vyjádření vlastní buddhovské přirozenosti (buššó) a nikoli jako „metoda k dosažení“ osvícení.
saidžódžó zen
jap.; viz pět druhů zenu.
sakugo
jap., dosl.: „požádat jedním slovem“; otázka, kterou zenový mnich klade mistrovi při veřejném výkladu buddhadharmy (teišó). Nejsou-li otázky týkající se základního obsahu výkladu zenového mistra zodpovězeny jednoduchým verbálním způsobem, může z takové otázky vzniknout mondó nebo hossen.
samádhi
sa. (čín. ting, san-mej, jap. sammai či zammai, nebo variace sanmai či zanmai), dosl.: „ustálení, upevnění“; soustředění ducha na jediný předmět pomocí (pozvolného) zklidňování veškeré duševní činnosti. Samádhi je nedualistický stav vědomí, kdy vědomí zakoušejícího subjektu splývá se zakoušeným objektem – zbývá jen obsah zkušenosti. Tento stav vědomí se často nazývá „vyhrocením ducha“; takový výraz je ale zavádějící, protože navozuje představu koncentrace na jediný bod a zaměření ducha. Přitom samádhi není ani vypjatou koncentrací na jediný bod, ani duch není zaměřen odsud (subjekt) tam (objekt), jak by tomu bylo u dualistického typu zkušenosti. Schopnost dosáhnout stavu samádhi tvoří předpoklad pohroužení (dhjána).
Rozeznáváme tři nadpozemské (lókóttara) druhy samádhi, jejichž předmětem je prázdnota (šúnjatá), bezpříznakovost (animitta) a oproštěnost od žádostí a jež mají za cíl dosažení nirvány. Každá jiná podoba samádhi, zvláště na nejvyšších stupních pohroužení, je světská.
sambhógakája
sa.; viz trikája.
sambó
jap. (sa. trirátna, čín. san-pao), dosl.: „tři drahocennosti“, „tři poklady“ nebo „tři klenoty“; tři drahocennosti tvoří základ buddhismu; neexistuje buddhist. náboženský život bez důvěry v ně a bez jejich uctívání. V mahájáně jsou tyto pojmy pojaty šířeji než v hínajáně, v níž znamenají prostě Buddhu, dharmu a sanghu. V rámci zenového cvičení jsou žáci po skončení kóanového cvičení uváděni do vytříbeného pochopení mahájány třemi drahocennostmi. Zde existují tři významové roviny sambó, které ačkoliv jsou jedno, jsou ještě dále rozdělovány:
Tři drahocennosti jako jedno (ittai sambó, dosl.: „tři drahocennosti jako jedno tělo“), které sestávají z:
1. Buddhy Birušany (sa. Vairóčana), jenž znázorňuje poznání světa prázdna (šúnjatá), buddhovské přirozenosti (buššó), bezvýjimečné rovnosti;
2. dharmy, tj. zákona počátečního a nekonečného vznikání (či „velkého řádu“), jemuž podléhají všechny jevové formy příčin a podmínek;
3. průniku a vzájemného působení obou předcházejících, což činí ona dokonalá skutečnost, jak je prožita tím, jenž byl osvícen.
Tři drahocennosti jako projev (genzen sambó), které se skládají z:
1. historického Buddhy Šákjamuniho, který na základě svého dokonalého osvícení v sobě samém realizoval pravdu tří drahocenností jako jednoho celku;
2. z dharmy (jako učení historického Buddhy), jež zahrnuje slova vyslovená Buddhou Šákjamunim a výklady, v nichž objasnil význam tří drahocenností jako jednoho celku a cesty k jejich realizování;
3. Buddhových žáků a jiných jeho současných přívrženců, kteří třem drahocennostem jako jednomu celku, jak o nich učil, naslouchali, věřili v ně a realizovali je ve svém vlastním životě.
Tři drahocennosti jako zachování (džudži sambó), které se skládají z:
1. ikonografií Buddhy, jež se nám dochovali;
2. Buddhových vynikajících výkladů a rozhovorů, jak jsou k dispozici 3. dnešních přívrženců buddhismu, kteří praktikují a realizují ochraňující pravdu tří drahocenností jako jednoho celku, jež byla nejdříve zjevena Buddhovi Šákjamunimu.
Tři drahocennosti jsou mezi sebou vzájemně propojeny. Kdo neprožil prostřednictvím osvícení ittai sambó, nemůže v podstatě ani pochopit význam osvícení Buddhy Šákjamuniho, ani nedokáže ohodnotit nekonečné drahocennosti jeho života, nemůže též ocenit podobizny a vyobrazení Buddhy jako živoucí skutečnost. Ittai sambó by také bylo neznámé, kdyby je Buddha nevyjevil ve svém vlastním těle a duchu a v cestě k jeho realizování, jak ji vysvětloval. A konečně by ittai sambó bylo vzdáleným ideálem, život Buddhy Šákjamuniho suchopárným příběhem a Buddhova slova neživou abstrakcí, kdyby v naší době neexistovali žádní osvícení, kteří následují Buddhovu cestu, aby inspirovali a vedli jiné po cestě k sebenahlížení (kenšó, satori). A ostatně: poněvadž každý ztělesňuje jednotlivé ittai sambó, není základem tří drahocenností nic jiného než vlastní já.
sampai
jap., dosl.: „trojí vrhnutí se k zemi“; výraz úcty pokloněním se na zem, jak je obvyklý v zenu, jinak chudém na projevy obřadnosti. Sampai sahá k vyjádření úcty vůči „třem drahocennostem“ (sambó); za určitých zvláštních okolností se praktikuje též devítínásobná poklona (kjúpai).
samu
jap., dosl.: „pracovní služba“; obvykle fyzická práce, která patří ke každodennímu životu v zenových klášterech, zejména pracovní období během jednoho seššinu. Službou se zde rozumí služba třem drahocennostem (sambó). Provádí-li se práce s bdělou, mimořádně na činnost soustředěnou pozorností a plnou pečlivostí, pak je pokračováním a pouze jinou formou meditativní praxe (zazen), při níž se cvičící učí zachovávat meditační stav vědomí také během všední každodenní činnosti. Samu je důležitou součástí zenového cvičení v klášteře podle pravidel, jež stanovil Po-čang Chuaj-chaj (Hjakudžó Ekai) v 8. stol. v Číně.
Sandókai
jap. pro Cchan-tchung-čchi.
sandoku
jap. (čín. san-tu), dosl.: „tři jedy“; tři jedy ducha: nenávist, též hněv nebo agrese, chtivost, k níž patří také hrabivost, lakota, lpění na majetku atd. a pošetilost či nevědomost, které otravují jakoukoli zkušenost člověka žijícího v zaslepenosti a umrtví tak ducha člověka, že si neuvědomuje svou imanentní dokonalost (buššó); viz též bonpu no džóšiki.
sangai (jui) iššin
jap. (čín. san-ťie wej i-sin), dosl.: „tři světy (nic jiného než) jeden duch“; zenový výraz, který poukazuje na to, že tři světy (sa. trilóka: svět žádostivosti, svět tvaru, svět ne-tvaru – krátce: svět neosvícených bytostí) vznikají všechny vespolek z vědomí člověka a nemají žádnou oddělenou objektivní existenci. Veškerý jevový svět není nic jiného, než projekce ducha.
sangha
sa. (čín. seng, seng-ťia), dosl.: „stádo, zástup“; buddhistická obec. V užším slova smyslu se sangha skládá z mnichů (bhikšu), mnišek (bhikšuní), stejně jako noviců (šrámanéra). V širším významu se k obci počítají též laičtí stoupenci (upásaka). Sangha tvoří třetí ze tří drahocenností (sambó); život jejích členů se řídí pravidly obsaženými ve Vinajapitace.
sanmai
jap. (též zanmai, sammai); viz samádhi.
sanmocu
jap., dosl.: „tři věci“; jestliže se zenový mistr (róši) po svém potvrzení jako šóši osvědčil i další roky při vedení lidí na cestě zenu, jsou mu při zvláštním obřadu (většinou v jeho zendó) uděleny sanmocu. To je poslední a konečné potvrzení, jež dostává žák od svého mistra; dříve se udělovalo podle velmi přísných měřítek.
Toto potvrzení se provádí zanešením zenového jména potvrzovaného do řady jmen nositelů tradice Buddhy Šákjamuniho až do dnešního dne, napsané na třech papírových proužcích („tři věci“) o 30 x 100 cm nebo jiným způsobem.
sanmon
jap., dosl.: „horská brána“, též sammon, „trojitá brána“; vstupní brána zenového kláštera (pojmenovaná „horskou“, neboť kláštery byly ve starých dobách zřizovány v horách). Sanmon je obecně masivní brána s několikapatrovou věží. Obvykle byla tvořena třemi branami, odtud název „trojitá“, později se sammon stalo synonymem pro sanmon, i když byla brána pouze jedna.
sanne ippacu
též krátce ehacu, jap., dosl.: „tři oděvy, jedna miska“; tři oděvy (jeden na léto, jeden na zimu a jeden svrchní oděv) a jídelní a žebrací miska (džihacu), které jsou jediným majetkem buddhistického mnicha.
sansára
sa. (čín. lun-chuej, liou-čuan; jap. rinne, dosl.: „putování“, „koloběh životů“; sled znovuzrození, jimiž každá bytost prochází v rámci rozličných způsobů existence (gati), dokud nedosáhne vysvobození a nevstoupí do nirvány. V zajetí sansáry se ocitá v důsledku tří kořenů zla (akušala), díky zášti (dvéša), žízni (tršná) a klamu (avidjá). Druh znovuzrození v sansáře předurčuje karma té které bytosti. V mahájáně znamená sansára jevový svět a je pokládána v podstatě za totéž co nirvána.
Názor o základní jednotě sansáry a nirvány vychází z přesvědčení, že všechno je jen představa a že sansára a nirvána jsou pouhá pojmenování bez skutečné podstaty, tj. že jsou prázdné (šúnjatá). Pokud člověk nevnímá jevovou stránku světa, nýbrž jeho pravé bytí, sansára a nirvána se vzájemně neodlišují.
Řetězec životů nemá poznatelný počátek. Buddha se do spekulací o počátku sansáry nikdy nepouštěl, protože je nepovažoval za užitečné pro dosažení vysvobození. Vyproštění ze sansáry prostřednictvím vstupu do nirvány je možné jen během zrození v lidské podobě; v jiných formách života tvorové koloběh nemohou ukončit, protože nejsou schopni rozpoznat a přemoci touhu a nevědomost jakožto hybné síly v sansáře.
sansó
jap. (čín. šan-seng), dosl.: „horský mnich“; výraz jímž sám sebe označuje zenový mistr (róši).
satori
jap. (čín. ťüe-wu); zenový termín pro zkušenost probuzení (osvícení). Slovo je odvozeno od slovesa satoru: „poznávat“; neoznačuje však žádné poznání v běžném či filosofickém významu, protože ve zkušenosti osvícení neexistuje žádné odlišení poznávajícího a poznávaného. Jako synonymum pro satori se používá často slovo kenšó.
seirai no i
jap., dosl.: „smysl příchodu ze Západu“; výraz. který se vztahuje k příchodu Bódhidharmy z Indie do Číny a k hlubokému významu, nejvnitřnějšímu principu jím přinešené buddhadharmy. Otázka významu příchodu ze Západu, jež se v zenové literatuře stále znovu vynořuje, je otázkou jediné pravdy zenu, která představuje výzvu k mondó či hossenu.
seiza
sekišu
jap., dosl.: „jedna ruka“; stručné označení pro kóan: „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ Toto je jeden z nejznámějších kóanů, který pochází od jap. zenového mistra Hakuin Zendžiho. Hakuin ho považoval, vedle kóanu „mu“, za nejúčinnější hoššin kóan, jenž je zvlášť způsobilý napomoci tomu, kdo jej praktikuje, k jeho prvnímu zážitku osvícení (kenšó, satori).
senge
jap., dosl.: „vstoupit do proměny“; výraz, jímž se v buddhismu označuje smrt člověka, zejména buddhistického mistra. Zde vyjadřuje, že buddhismus nechápe smrt jako konec, nýbrž pouze jako přeměnu do jiné podoby; esence člověka, jeho buddhovská přirozenost (buššó), je věčná, tj. nepodléhající času ani vzniku a zániku.
sengjo
jap., dosl.: „rybářská vrš“; zenový výraz, který poukazuje na to, že skutečnost, o jejíž bezprostřední zažití se praktikující na zenové cestě snaží, nelze nalézt ve spisech a metodách cvičení. Toto jsou v nejlepším případě pomůcky, jež nám mohou pomoci k takovému prožitku dojít, avšak nikdy neobsahují skutečnost samu. Proto se člověk nemá křečovitě držet pojmů a metod, nýbrž tyto zapomenout, aby připustil zažití pravé skutečnosti (osvícení). Výraz sahá až k velkému taoistickému mudrci Čuang-c‚ovi, jednomu z duchovních praotců čchanu v Číně (Čuang-c‚, kap. 26; dochovaná netaoistická verze textu díla z 3.-4. stol. měla zásadní podíl na vzniku čchanu v Číně).
senšó fuden
jap., dosl.: „tisíci způsoby nepředložitelný“; zenový výraz, který odkazuje na to, že zenová zkušenost není sdělitelná: ani tisíci způsoby byste ji nemohli člověku zprostředkovat slovy, jeden každý za sebe se k ní musí probudit; viz též fukasecu.
seššin
jap., dosl.: „soustředit mysl“; dny zvlášť intenzivního, přísného cvičení soustředění ducha (zazen), jak se provádějí v zenových klášterech v pravidelných intervalech.
Zatímco normální běžný den v zenovém klášteře obsahuje vedle několika hodin cvičení zazenu delší období fyzické práce, prosebných průvodů (takuhacu) a jiných forem péče o „věřící“, během seššinů, jež jsou považovány za vrcholy zenové praxe, se mnichové věnují výhradně meditativnímu pohroužení. Dlouhé období zazenu je přerušováno pouze několika hodinami spánku v noci, recitacemi, krátkou pracovní dobou (samu) a krátkými přestávkami na odpočinek po obědě a večeři. Soustředění ducha na cvičení, jež mnich obdržel od svého mistra (např. kóanová praxe nebo šikantaza), však probíhá během všech těchto aktivit pokud možno nepřerušeně. Zvláštní inspirací a pobídkou pro mnichy jsou během dní seššinu teišó róšiho a individuální poučení (dokusan), jež mnich obdrží během seššinu často několikrát za den.
severní škola
viz škola Pej-cung.
Sin-sin-ming
čín. (jap. Šindžinmei); raná čchanová báseň čínského mistra, 3. patriarchy Seng-cchana; celá báseň viz Sin-sin-ming.
skandha
sa. (pa. khandha, čín. wu-jün), dosl.: „skupina, soubor“; označení pěti skupin, jež vytvářejí všechno, co se běžně pokládá za „osobnost“:
1. tělesnost (rúpa);
2. pociťování (védaná);
3. vnímání (sandžňá);
3. psychické tvořivé síly, složky (sanskára);
4. vědomí (vidžňána).
Tyto skupiny jsou často označovány též jako „soubory lpění“ (upádánaskandha), protože s výjimkou arhatů a buddhů se na ně váže touha, takže vytvářejí předměty lpění a způsobují strast. K příznakům skandh patří zrození, stáří a smrt, trvání, změna. Jsou považovány za bezpodstatné (anátman), nestálé (anitja), prázdné (šúnjatá) a strastné (duhkha).
Skupina tělesnosti nebo hmoty se skládá ze čtyř prvků: pevného, tekutého, hřejícího a pohyblivého (mahábhúta), ze smyslových orgánů a jejich předmětů apod. Skupina pociťování sestává ze všech pocitů, lhostejno zda strastných, příjemných či neutrálních. Vnímání zahrnuje vjemy tvaru, zvuku, vůně, chuti, tělesných dojmů a myšlenkových předmětů. Skupina psychických tvořivých sil, překládaných rovněž jako duševní formace nebo duševní hnutí, obsahuje množství psychických činností, jako jsou projevy vůle, pozornost, soudnost, radost, štěstí, vyrovnanost, rozhodnost, ráznost, činorodost, soustředění atd. Skupina vědomí zahrnuje šest druhů vědomí: uvědomování si prostřednictvím zraku, sluchu, čichu, chuti, těla a ducha, z nichž každé povstává z doteku předmětu s odpovídajícím orgánem.
Strastnost a pomíjivost pěti skandh tvoří ústřední námět buddh. literatury. Strastnost bývá odůvodňována nestálostí a pomíjivostí; z nestálosti osobnosti vytvořené ze skandh odvozuje buddhismus neexistenci já (anátman): to, co je pomíjivé a tudíž strastné, nemůže tvořit já, jež podle indických představ zahrnuje nepomíjivost a oproštěnost od strasti. Poznání nepodstatnosti skandh zároveň obsahuje vhled vedoucí k vysvobození.
sódó
jap., dosl.: „mnišská hala“; označení pro zenový klášter.
sokušin sokubucu
jap.; slavný zenový výrok, který znamená tolik, jako „srdce-duch o sobě (je) Buddha o sobě“.
sonsi
kor.; krátké zenové básně korejských zenových mistrů.
sórin
jap., dosl.: „les mnichů“; označení pro velký zenový klášter, v němž žije mnoho mnichů.
sósan
jap., dosl.: „všeobecný sanzen“; forma sanzenu: obřadní shromáždění v zenovém klášteře, při němž mistr nebo určený žák má krátký projev a pak vede zenový dialog (hossen, mondó) s každým, kdo chce podrobit zkoušce opravdovost svého pochopení, položit otázku nebo něco přednést. Mnohdy se takové sósany konají v přítomnosti a za účasti shromážděných zenových mistrů jedné linie před tím, než je žák, který se musí v takovém sósanu osvědčit, oficiálně uznán za následovníka v dharmě (hassu) svého mistra.
Sósanem jsou také často zvána veřejná poučení zenového mistra k otázkám cvičení, která nemají povahu teiša.
Soši
jap., dosl.: „Patriarcha“; označení pro Bódhidharmu; viz sošigata.
sošigata
jap. (čín. cu-š´), dosl.: „patriarchové v nástupnické linii“ zenu; patriarchové jsou velcí mistři, kteří přijali buddhadharmu od svého mistra v přenesení od srdce-ducha k srdci-duchu (hassu) a předali ji dále svým následovníkům v dharmě. V Indii následovalo po Buddhovi Šákjamunim 28 a v Číně 6 patriarchů, přičemž Bódhidharma byl jak 28. ind., tak i 1. čínským patriarchou.
Šestý čínský patriarcha Chuej-neng (Enó) patriarchát nikdy nepředal v žádné formě svému nástupci, a tak zanikl. Chuej-neng měl nicméně pět žáků a následovníků v dharmě, od nichž vycházejí všechny školy čchanu, které se po Chuej-nengovi vyvíjely ve více paralelních liniích tradice. V těchto liniích jsou vynikající mistři generací následujících po Chuej-nengovi, jak v Číně, tak v Japonsku, označováni z úcty pro jejich velké zásluhy často jako patriarchové.
soši no šin in
jap., dosl.: „duch-pečeť patriarchy“; výraz pro zažití osvícení, potvrzené mistrem živé zenové tradice. Též výraz pro pravou či buddhovskou přirozenost (buššó) nebo nefalšované předání buddhadharmy uvnitř nástupnické linie zenu (hassu, inka šómei).
soši seirai
jap., dosl.: „příchod patriarchy ze Západu“; zenový výraz, jenž se vztahuje k příchodu Bódhidharmy, 1. čínského patriarchy čchanu (zenu) z Indie do Číny; viz seirai no i.
soši zen
jap., dosl.: „zen patriarchů“; označení pro zen jižní školy.
susokukan
jap., dosl.: „pozorování počtu dechů (tj. vdechů a výdechů)“; meditativní cvičení, které obecně praktikují začátečníci v zazenu. Rozlišují s čtyři druhy susokukan:
1. šucunjusokukan (oddělené počítání výdechů a vdechů);
2. šussokukan (počítání výdechů);
3. nissokukan (počítání vdechů);
4. zuisokukan (sledování dechu).
Cvičení susokukan pomáhá dosáhnout soustředění nezbytného pro zazen. Při šucunjusokukan se pozornost koncentruje při vdechování na „jedna“, při vydechování na „dvě“, při vdechování na „tři“ atd. až do deseti a pak se začíná znova od „jedna“. Toto cvičení se může též průběžně modifikovat, že se počítá pouze při vydechování (šussokukan) nebo pouze při vdechování (nissokukan), vždy se však počítá do deseti a pak se opět začíná od začátku. Při zuisokukan cvičící sleduje pouze, ještě soustředěn, pohyb dechu, aniž by počítal dechy. Pro člověka nevycvičeného v zazenu není jednoduché se soustředit po delší dobu na počítaní dechu, aniž by se uchýlil do myšlenek nebo aniž by ztratil nit počítání; vytrvalé cvičení jednoho ze způsobů susokukanu se osvědčilo jako progresivní základ pro další cvičení na cestě zenu a může vést dokonce až k proniknutí k zážitku osvícení.
Sútra srdce
© 2023-2024 Zenová mysl