jap., dosl.: „Tchientchajská škola“; čín. buddhistická škola, nazývaná podle pohoří Tchien-tchaj-šan, kde byl založen její první hlavní klášter, jíž dal konečnou podobu Č‘-i (538-597). Její učení je založeno na Lotosové sútře, proto byla také často označována jako „Škola Lotosové sútry“ (čín. Fa-chua-cung).
Škola Tchien-tchaj považuje Nágárdžunu za svého 1. patriarchu, neboť její pojetí tří pravd vychází z teze zastávané Nágádržunou, že vše podmínečně vzniklé je prázdné (šúnjatá). Škola vychází z toho, že všechny jevy jsou projevem absolutna, „takovosti“ (tathatá), což se projevuje ve třech pravdách. Rozlišuje pravdu prázdna, časové ohraničenosti, tj. zdánlivého, a středu:

1. pravda vyjadřuje, že dharmy nemají nezávislou pravdu a proto jsou prázdné.
2. pravda vyjadřuje, že dharma však jako jev disponuje s časově ohraničenou „zdánlivou“ existencí a může být vnímána prostřednictvím mysli.
3. pravda je syntézou 1. a 2. Je pravdou středu, která stojí nad oběma ostatními a zahrnuje je. Tato pravda středu byla položena na roveň „takovosti“, pravému stavu, jenž se nenachází mimo jevy. Podle toho jsou jevy a absolutno jedno.

Toto pojetí zdůrazňuje myšlenku totality a vzájemného prolínání: celek a jeho díly jsou jedno, všechny dharmy jsou navzájem tak promíšeny, že každá obsahuje ostatní. Prázdno, zdánlivost a střed jsou identické a počínají v jednom bytí: „Celý vesmír je obsažen v jediném hořčičném zrníčku“ a „jedna myšlenka je 3000 světů“, jak vyjadřovali mistři této školy, tj. jedna myšlenka je universem všeho.
Praxe školy spočívá v cvičení meditační metody č´-kuan a zahrnuje esoterické prvky jako použití muder a mandal. Škola Tchien-tchaj je obecně považována za všeobsáhlý směr buddhismu, neboť synkretizovala extrémy a jednostrannosti ostatních škol, což se odráželo v klasifikování Buddhova učení na „pět období a osm učení“ (čín. wu-š‘ pa-ťiao). Je pokládána za univerzální, neboť zastupuje představu univerzálního vykoupení, jež je možné, protože všichni živočichové a věci mají buddhovskou přirozenost a protože používá všechny prostředky, které jsou k dispozici, k realizaci osvícení. Důležitými díly školy jsou: Mahášamathavipašjaná (čín. Mo-che-č‘-kuan), Šest nádherných bran dharmy (čín. Liou-miao-fa-men), jakož i komentáře k Lotosové sútře, jež všechny pochází od Č´-iho.
Škola byla v 9. stol. přenesena Saičóem (767-822), žákem 10. patriarchy školy, Tao-sueje, do Japonska, kde je známa pod jménem Tendai a kde představuje jeden z nejvýznamnějších buddh. směrů.
Ústřední praxe č‘-kuan (dosl.: „zastavení a kontemplace“) má dva aspekty: č´ je koncentrace nebo soustředění a dává nám vědět, že všechny dharmy jsou prázdné. Tím je další vznik zbaven iluzí. Kuan (náhled, pozorování) nám dává poznat, že dharmy jsou sice prázdné, avšak mají zdánlivou, dočasnou existenci a plní konvenční funkce. Klasifikace súter a Buddhova učení do „pěti období a osmi učení“ Č‘-im, představuje pokus systematizovat Buddhovo učení a je rozdělením podle chronologických a obsahových hledisek, aby vysvětlila postoj rozličných učení uvnitř buddhismu k řešení metafyzických problémů. To ukazuje, že se škola Tchien-tchaj snaží, jako žádná jiná, v sobě spojit všechny formy buddhismu, přičemž postupuje své místo nejrozličnějším sútrám a považuje jak hínajánu, tak mahájánu za jeden autentický projev učení Buddhy.

Patriarchové školy:
 1. Nágárdžuna (2./3. stol.)
 2. Chuej-wen (asi 550-577)
 3. Chuej-s´ (515-577)
 4. Č‘-i (538-597)
 5. Kuan-ting (561-632)
 6. Č‘-wej (?-680)
 7. Chuej-wej (634-713)
 8. Süan-lang (673-754)
 9. Čan-žan (711-782)
10. Tao-suej