Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Japonské buddhistické školy
Řazeno chronologicky dle doby založení nebo přenešení do Japonska.
Sanron šú
z jap. sanron: „tři pojednání“, „tři šástry“; japonská forma čínské školy San-lun, jež vychází z ind. madhjamiky. Toto učení přinesl do Japonska v roce 625 korejský mnich Ekwan a jeho žáci jej dále rozšířili. Uvnitř školy Sanron založili dva směry. Škola Sanron v Japonsku netvořila samostatně organizovaný směr; její učení studovali příslušníci všech buddh. škol, neboť obsahuje základní prvky nutné pro pochopení mahájány, které sloužili jako teoretický základ mnoha škol.
Škola Sanron měla velký vliv na prince Šótokua (574-622), sjednotitele Japonska. V jeho chrámu vyučovali tři korejští mistři Sanronu. Učení této školy se odrazilo v „Ústavě“, kterou Šótoku dal Japonsku.
Kegon šú
jap., dosl.: „Škola Avatansaky“; škola jap. buddhismu, odpovídající čínské škole Chua-jen. Do Japonska ji v roce 740 přinesl z Číny Šeng-siang (Šinšó). Prvním japonským stoupencem školy Kegon byl Roben (689-772). Císař Šómu chtěl zemi řídit podle zásad této školy. V Naře založil Tódaidži (Velký východní klášter), v němž se nachází gigantická socha Buddhy Vairóčany. Tento klášter je dodnes významným centrem školy.
Škola Kegon byla mimořádně důležitá pro filosofický vývoj jap. buddhismu. Základní sútra školy, Buddhávatansaka sútra (jap. Kegon kjó), byla vykládána z politického hlediska a v duchu potvrzení národní jednoty. Tím jap. buddhismus dostal specifické národnostně politické zabarvení; více viz Chua-jen.
Ricu šú
jap., dosl.: „Škola disciplíny“, „Vinajová škola“; škola jap. buddhismu, jež vznikla z původní čínské podoby tohoto směru (škola Lü-cung). Do Japonska ji přinesl v roce 754 čín. mnich Ťien-čen (Gandžin). Tato škola zdůrazňuje důležitost vnějškového dodržování vinajových pravidel pro buddhistickou praxi. Zvláštní důraz klade na přesné provedení obřadu zasvěcení. Škola Ricu existuje dodnes, nemá však větší význam, což se vysvětluje silnou tradicí neformální disciplíny v ostatních buddhistických směrech. Ty přičítají samotným pravidlům menší váhu než smyslu učení, jenž je jejich základem. Dalším faktorem pro malé rozšíření školy Ricu byl vznik čistě mahájánské podoby zasvěcení ve škole Tendai.
Císař Šómu (724-748), jenž se zasloužil o rozšíření buddhismu v Japonsku, chtěl z Číny pozvat vhodného učitele, který by japonským mnichům a mniškám poskytl hlubokou znalost pravidel disciplíny. Po Ťien-čenově příjezdu do Japonska pro něho nechal vystavět klášter i se zasvěcovací síní. V tomto klášteře byl vysvěcen též mnich Saičó, později však tento hínajánský způsob zasvěcení prohlásil za neplatný a vypracoval čistě mahájánské a neformální „zasvěcení bódhisattvů“ podle učení školy Tendai. Přes silné protesty vlastní školy byla tato forma mnišského zasvěcení uznána po jeho smrti císařským dekretem. Tento způsob zasvěcení se stal součástí i jiných škol, jako např. Zen a Džódo.
Šingon šú
jap., dosl.: „Škola pravých slov“, „Škola dháraní“; škola esoterického buddhismu, jež byla založena Kúkaiem (Kóbó Daiši, 774-835). Kúkai studoval v Číně učení Mi-cung, které pak systematizoval v učení Šingon. Škola přičítá zvlášť velký význam „třem tajemstvím“, tělo, řeč, duch (sanmicu). Každý člověk má tyto tři způsobilosti, jež v sobě ukrývají všechna tajemství, která vedou k dosažení buddhovství.
Ve škole Šingon byly obřady spojené se třemi tajemstvími předávány ústně z mistra na žáka, což představuje základní rozdíl s esoterickými, pro veřejnost určenými školami buddhismu. Podle pojetí školy toto učení vyložil Vairóčana, kosmický Buddha, jako absolutní pravdu, kterou může pochopit jen zasvěcenec. Vairóčana, který je ústředním Buddhou školy, je sám vesmír, bez počátku a bez konce. Projevuje se dokonalou harmonií šesti prvků – země, vody, ohně, vzduchu, prostoru a vědomí.
Podle učení této školy nemůže být pravý význam esoterického učení vyjádřen slovy, avšak může být uchopen uměleckým zobrazením. Tím se vysvětluje důležitost mandal pro školu Šingon.
Škola Šingon však přes svůj esoterický charakter nepopírá důležitost našeho světa a životního štěstí. Přesné provádění jednotlivých obřadů může přinést materiální užitek. Toto pojetí podporovalo postupně vznik pověrečných praktik, proti nimž se uvnitř školy soustředila různá hnutí. Škola Šingon je ještě dnes jednou z největších buddhistických škol v Japonsku.
„Tajemství těla“ je vyjádřeno různými pozicemi rukou (mudrá), meditačními pozicemi a užitím různých rituálních předmětů, jako např. vadžra nebo lotos, jež jsou ve shodě s Buddhou nebo bódhisattvou vzývaným v onom určitém okamžiku. „Tajemství řeči“ představuje recitování manter a dháraní. „Tajemství ducha“ se vztahuje na tzv. „pět moudrostí“, jež umožňují poznání pravdy, a na samádhi. Pomocí určitých rituálů, jež vycházejí z těchto „tří tajemství“, lze navázat spojení s Buddhou a tím, kdo obřady provádí, čímž je uskutečněn stav „Buddha ve mně, já v Buddhovi“, a to znamená, že je možné v tomto životě dosáhnout buddhovství.
Dvě důležité mandaly školy Šingon jsou garbhadhátumandala a vadžradhátumandala. První z nich („mandala aspektu mateřského klína“) symbolizuje místo zrodu všeho, základní princip, a představuje neměnný aspekt vesmíru. Uprostřed této mandaly sedí Vairóčana na rudém lotosu, jehož osm lístků představuje čtyři transcendentní Buddhy a čtyři bódhisattvy. Druhá mandala („mandala diamantového aspektu“) symbolizuje činný aspekt vesmíru, moudrost Vairóčany, jenž vzniká z principu a je jeho duchovním výrazem. Ve středu této mandaly se rovněž nachází Vairóčana. Sedí na bílém lotosovém květu, kolem něj jsou čtyři transcendentní Buddhové. Oba aspekty nemohou existovat jeden bez druhého. Při důležitém obřadu této školy musí žák hodit na mandaly květinu. Toho Buddhu, na kterého květ spadl, musí pak zvláště uctívat a považovat ho za svého duchovního vůdce. Dalšími důležitými obřady jsou abhišéka a zasvěcení.
Džódo šú
jap., dosl.: „Škola Čisté země“; škola jap. buddhismu, navazující na čínskou školu Čisté země. Džódo šú byla do Japonska přinesena spolu s jinými buddhistickými školami mnichem Enninem (793-864). Ennin studoval v Číně učení škol Tchien-tchaj (Tendai), Mi-cung a školy Čisté země. Šířil praxi vzývání Amidy (nembucu). Význačnými představiteli školy v jejím počátečním období byli Kúja (903-972), zvaný „Mudrc z tržiště“ a Genšin (Ešin Sózu, 9042-1017). V té době bylo vzývání Amidova jména součástí praxe všech buddhistických směrů, zvláště pak škol Tendai a Šingon.
Vlastní školu Džódo založil ve 12. stol. Hónen (1133-1212). Doufal, že prostřednictvím „snadné cesty“ poskytne trpícím lidem konečné vysvobození. Získal velké množství stoupenců a zorganizoval silné společenství. Protože své učení vyhlašoval za nejlepší, byl napadán přívrženci jiných buddh. směrů a ve věku 74 let byl poslán do vyhnanství.
Učení jeho školy je založeno na třech důležitých textech: Sukhávatívjúha, Amitábha sútra, Amitájurdhjána sútra. Praxe Džódo šú stojí výhradně na vzývání Amidy (Amitábha) formulí: „Namu Amida bucu“ („Utíkám se k Buddhovi Amidovi“). Vzývání Amidy posiluje víru, bez níž by nebylo možné opět se narodit v čisté zemi Buddhy Amidy (Sukhávatí), což je cílem této praxe. Stoupenci Džódo šú vedou, na rozdíl od Džódo šinšú, mnišský život.
Kúja byl první stoupenec Amidy, jenž šířil své učení veřejně. „Mudrc z tržiště“ táhl ulicemi, tančil, vzýval Amidu na nápěv melodie, kterou sám složil, a do taktu tloukl do misky. O rozšíření nembucu jako lidové písně se zasloužil Rjónin (1073-1132), příslušník školy Tendai. Rjónin, jenž byl silně ovlivněn totalistickou filosofií škol Tendai a Kegon, rozvinul ideu „všepronikajícího nembucu“ (jap. júzú nembucu): jestliže člověk vzývá Amidu, pomáhá tím i ostatním, a naopak, modlitbou jiných lidí sám dosahuje pomoci. Tento výklad učení zabezpečil Rjóninovi velký vliv u císařského dvora. Po jeho smrti toto učení rozvíjeli jeho žáci. Genšin, mnich působící v centru škol Amidy na hoře Hiei u Kjóta, byl přesvědčen, že by všem bytostem měla být ukázána cesta k vysvobození. Svou metodu vyložil v knize pojednávající o víře v Amidu, Ódžójóšu („Podstata znovuzrození v Čisté zemi“). V deseti kapitolách vylíčil hrůzy pekel (naraka) a užitečnost praxe Džódo. Domníval se, že poznal dva základní rysy lidského bytí: odpor a strach z pekla a touhu po znovuzrození v Čisté zemi. Toto dílo se stalo nejvlivnějším v dějinách japonského amidismu. Genšin byl nejen spisovatel, ale též prostřednictvím malířství a architektury hledal způsob, jak vzdělat prostý lid. V té době uctívání Amidy dosud netvořilo žádnou samostatnou školu, ale bylo součástí praxe i jiných buddhistických směrů.
Prvním, kdo na této víře založil školu, byl Hónen. Ve svém díle Senčakušú, jež pojednává o víře v Amidu, předložil nikoli nepochopitelný názor, že vzývání Amidy představuje nejvyšší náboženskou praktiku. Opíral se o učení Tao-čchua (562-645), představitele čín. školy Čisté země, a rozeznával „posvátnou“ (čili „obtížnou“) cestu, jež požadovala pevnou disciplínu a úsilí, a „cestu čisté země“ (neboli „snadnou cestu“), jež pouze požaduje víru v Amidu a jeho vzývání. Hónen byl toho mínění, že v době náboženského úpadku není většina lidí schopna následovat „posvátnou cestu“ a tak jediná možnost spočívá v druhém způsobu, jenž je založen na soucitu a pomoci Amidy a „síle jiného“ (tariki).
Škola Džódo se svými odnožemi a 20 miliony stoupenců tvoří dnes největší buddh. seskupení v Japonsku.
Tendai šú
jap. forma čínské školy Tchien-tchaj, jež byla do Japonska přenesena v 9. stol. z Číny Saičóem (Dengjó Daiši). V nauce nejsou mezi čín. a jap. formou školy žádné zásadní rozdíly. Nejvýznamnějším představitelem školy Tendai byl Ennin. V Japonsku se uvnitř této školy utvořili tři směry: Sammon, Džimon a Šinsei; středem učení směru Šinsei je uctívání buddhy Amitábhy.
Džódo šinšú
jap., dosl.: „Pravá škola Čisté země“, zkr. Šinšú („škola Šin“), zvaná též Ikkó šú („Škola jediného směřování“); škola jap. buddhismu, založená Šinranem (1173-1262), ovšem jako škola organizována až Rennjoem (1415-1499). Vychází z textu Sukhávatívjúhy, jeho základ tvoří 48 slibů buddhy Amitábhy (jap. Amida). Základní učení Džódo šinšú spočívá ve vzývání Amidy (nembucu), jež v sobě podržuje všechny Buddhovy ctnosti. Vzývání Amidy umožňuje věřícímu znovu se narodit v Amidově Čisté zemi a dosáhnout buddhovství, i když nashromáždil špatnou karmu. To vše záleží na pomoci buddhy Amidy. Proto je nejdůležitější částí praxe neotřesitelná víra v Amidovu moc.
Džódó šinšú nezná mnišský život, je to čistě laické společenství. Zvláštností školy je, že úřad opata hlavního kláštera spolu s funkcí hlavního opata školy je dědičný. Dnes je Džódo šinšú nejvýznamnější buddhistickou školou v Japonsku a sestává ze dvou směrů: Ótani a Hongandži, jejichž hlavní kláštery se oba nacházejí v Kjótu. Toto rozdělení se datuje od 17. stol.; je založeno na rozdílném provádění rituálu. Oba směry řídí velké univerzity.
Vzývání buddhy Amidy je pro školu Šin aktem vděčnosti, narozdíl od Džódo šú, pro niž vzývání Amidy představuje základ posílení víry. Stoupenci školy vycházejí z toho, že buddha Amida vydává na jejich záchranu veškerou svou moc. Ve škole Šin je Amida uctíván bezvýhradně, nemůže však být vzýván pro čistě osobní zájmy.
Džódó šinšú je postavena na extrémním směru „snadné cesty“, při němž se jedinec spoléhá na „sílu jiného“ (tariki) a na Amidovu moc. Kromě naprosté oddanosti Amidovi není k dosažení spásy třeba žádné vlastní námahy. Samotná víra a sebeodevzdání vedou ke spáse.
Tato škola dále logicky rozvádí starou buddhistickou myšlenku o co největším přizpůsobení se světu: jestliže stoupenci této školy žijí tak jako všichni ostatní lidi, tj. všichni ostatní laici, odbourávají závory mezi sebou a svým okolím. Proto také škola Šin zrušila všechna církevní ustanovení. Tak je např. manželský život pokládán za způsob, jak prostřednictvím účasti na životě prostých lidí sloužit světu i Buddhovi.
Ničiren šú
jap., též Nová škola lotosu, jap. Hokke šú; jap. buddhistická škola, nazvaná podle svého zakladatele Ničirena (1222-1282). Její učení je založeno na Lotosové sútře, v jejímž samotném názvu je podle Ničirena obsažena esence Buddhova učení. Odtud pochází praxe vzývání pomocí formule „Utíkám se k Lotosové sútře“ (jap. Namu Mjóhó renge kjó), kterou Ničiren propagoval. Je-li tato vzývací formule odříkávána se skutečným odevzdáním, je prý ihned možné dosáhnout buddhovství. Ničirenova škola vykazuje silné nacionalistické tendence. Její stoupenci doufali založit pozemskou Buddhovu říši, která by se z Japonska rozšířila do celého světa. Škola zdůrazňuje sociálně politickou úlohu náboženství.
Z původní Ničirenovi školy se ve 20. stol. odštěpil nový směr: Ničiren šóšú („pravá Ničirenova škola“). Odvolává se na jednoho z Ničirenových žáků, Nikkóa a Ničirena uznává jako „Posledního Buddhu“. Z Ničirenovy školy vychází též moderní lidové náboženské směry, jako Riššó koseikai, Sóka gakkai, Nipponzan Mjóhódži, Reijúkai a další. Dnes mají ničirenovské sekty kolem 30 miliónů stoupenců.
Ničirenova škola uctívá „Tři velká mystéria“:
1. mandala (go honzon) na hoře Minobu, jež pochází od samotného Ničirena a shrnuje učení Lotosu. Ve středu mandaly se nachází pagoda, jež je v Lotosové sútře symbolem Buddhovy pravdy. Pagodu představuje pět znaků názvu Lotosové sútry. Okolo tohoto „Velkého názvu“ (Daimoku) jsou v soustředných kruzích uspořádána jména bóddhisattvů a jiných bytostí.
2. mystériem je sám Daimoku, název Lotosové sútry. V něm je ukryt základ jejího učení. Vzývání názvu sútry očišťuje tělo, řeč a duši a je používáno místo jména útočiště (trišarana) v tradičním buddhismu.
3. mystérium představuje kaidan, typ posvátného divadelního představení, jež původně sloužilo mnišskému zasvěcení. Ničiren jej pojal symbolicky: Japonsko samo je vyvoleno jako kaidan. Tato idea se stala hlavní myšlenkou šovinistického ničirenismu.
© 2023-2024 Zenová mysl