Má mysl se zrcadlí na obloze, mraky odplouvají na východ.
Čínské čchanové školy
Niou-tchou (Gozu)
Jedna z méně vlivných vedlejších linií čínského čchanu, která nepatří k tradičním čchanovým školám. Pochází od čínského čchanového mistra Fa-žunga (Hójú), který byl též zván Niou-tchou (Gozu). Byl žákem mistra Tao-sina (Dóšin), 4. čchanového patriarchy v Číně. Název této školy, která v době Sung (960-1278) zanikla, vznikl podle jména hory Niou-tchou (Volská hlava), kde Fa-žung žil.
Základem nauky této školy byla Mahápradžňápáramitá hrdaja sútra, pravděpodobně proto kladl velký důraz na pochopení prázdnoty, neboli bezpodstatnosti. Fa-žung byl ovlivněn Nágárdžunou a zdůrazňoval, že osvícení bude dosaženo kontemplací prázdnoty (šúnjatá). Jeho teorie měla za cíl ukázat cestu odhalující základní prázdnotu všech světských a jiných světských dharem. Prostřednictvím tohoto odhalení se věci tohoto světa, které jsou obvykle vnímány jako skutečné, odhalují jako iluzorní halucinace nevědomé mysli. Pouze pochopením iluzorní podstaty všech věcí a jevů umožňuje odmítnout veškerou připoutanost a tím překonat utrpení. Škola se tak zaměřila na zdůraznění neměnného aspektu dharem, tedy jejich prázdnoty. Učila, že všechny kvality, světské i nadpozemské (např. zkušenost nirvány nebo samotné osvícení), v podstatě neexistují.
Lao-an (Róan)
Nevýznamná čínská škola čchanu založená Lao-an Chuej-anem (Róan Ean), žákem 5.patriarchy Chung-žena v 7. století. Škola velmi brzy zanikla.
Ťing-čung (Džóšú)
Nevýznamná čínská škola čchanu založená Ťing-čung Wu-siangem (Džóšú Musó) v 8. století. Škola velmi brzy zanikla, respektive byla transformována do školy Pao-tchang.
Pao-tchang (Hotó)
Další nevýznamná čínská čchanová škola, kterou založil mistr Pao-tchang Wu-ču (Hotó Mudžu). Wu-ču byl následovníkem v dharmě vedlejší větve mistrů, kteří se odvozovali od 5. patriarchy Chung-žena. Mistři této linie si údajně předávali roucho patriarchů, které si prý od 6. patriarchy Chuej-nenga vyžádala císařovna Wu Ce-tchien, která ho dala mistrovi C‘-čou Č‘-šenovi (Šišú Čisen) a následně bylo předáváné dál až k mistrovi Wu-čuovi. Životopisy mistrů této linie a okolnosti získání patriarchálního roucha jsou popsány v textu z 8. století Li-taj fa-pao ťi (Záznam dharmového klenotu napříč generacemi). Škola zřejmě zanikla brzy po smrti mistra Wu-čua.
Pej-cung
Čínská škola čchanu, tzv. „severní škola“ nebo i škola „postupného osvícení“, která se odvíjí od linie mistra Jü-čchüan Šen-sioua, žáka 5. patriarchy Chung-žena. Sám Šen-siou se považoval za nástupce školy svého mistra, tzv. školy „Východní hory“ (Tung-šan). Škola zanikla v důsledku zničení jejích center během povstání An Lu-šana (755–756).
Název severní škola vznikl až mnohem později v souvislosti s kritickým vystoupením čchanového mistra Che-ce Šen-chueje, který na Velkém shromáždění dharmy v provincii Che-nan v roce 732 prosazoval linii svého mistra Chuej-nenga jakožto jediného nástupce 5. patriarchy a držitele patriarchálního roucha. V roce 734 pak Šen-chuej veřejně obvinil tehdy již zemřelého mistra Šen-sioua, že si neoprávněně přisoudil titul 6. patriarchy a jeho čchan se odklonil od původního učení tím, že kladl důraz na obřady a studium súter spíše než na meditaci a ne-myšlení. Viz též jižní škola Nan-cung.
Nan-cung (Nanšú)
Čínská škola čchanu, tzv. „jižní škola“ nebo i škola „náhlého osvícení“, která počíná Chuej-nengem, 6. patriarchou čchanu v Číně, a z níž vyšli všichni významní mistři a nástupnické linie zenu (k tomu viz též goke šičišú). Pojem „jižní škola“ byl používán v protikladu ke škole počínající u Jü-čchüan Šen-sioua, jejíž představitelé sídlili v severní Číně, a proto byla nazvána severní školou (Pej-cung). Zatímco tato škola byla ještě silně ovlivněna tradičním indickým meditativním buddhismem (dhjánový buddhismus), který razil čchan patriarchů (sošigata) před Chuej-nengem, představoval čchan jižní školy neortodoxní způsob realizování a zprostředkování buddhadharmy, silně ovlivněný domácím čínským taoismem a čín. lidovým charakterem. Zatímco severní škola přikládala velký význam studiu a intelektuálnímu osvojení si posvátných spisů buddhismu, zvláště Lankávatára sútry a zastávala názor, že lze osvícení dosáhnout „pozvolna“ pomalým postupováním po cestě meditativního cvičení (zengo), zdůrazňovala jižní škola „náhlost“ prožitku osvícení (tongo) a přednost bezprostředního vhledu do pravého bytí (kenšó) před všemi intelektuálními rozklady s pojmovými výpověďmi o něm.
V mnoha kóanech tradovaných v rámci jižní školy se dočteme o přívržencích severní školy, kteří u vědomí své rozsáhlé znalosti písem vyhledávali střetnutí s mistry jižní školy, aby je usvědčili z nevědomosti, ale jimž stoupenci jižní školy jedinou otázkou či poznámkou jasně ukázali, že jejich učenost není schopna pochopit hluboký smysl spisů a zážitku osvícení spíše brání místo aby ho podporovala. Zatímco jižní škola v období Tchang a Sung vzkvétala a zplodila doslova stovky hluboce osvícených mistrů, severní škola v průběhu několika málo generací upadala a nakonec zcela zanikla. Čchan jižní školy je též nazýván „čchanem patriarchů“ (čín. cu-š´-čchan, jap. soši zen).
Che-ce (Kataku)
Čínská škola čchanu založená Che-ce Šen-chuejem (Kataku Džin’e) v 8. století. Škola Che-ce zanikla, aniž by nějak přispěla k rozvoji čchanu, v období velkého pronásledování buddhismu v roce 845.
Chung-čou
Významná čínská čchanová škola, kterou založil mistr Ma-cu Tao-i (Baso Dóicu). Škola má název podle města Chung-čou, ve kterém Ma-cu na sklonku života působil a kde se kolem něj shromáždilo na 800 učedníků. Škola Chun-čou představuje klíčovou fázi ve vývoji čínského čchan buddhismu. Zdědila a kreativně rozvinula bohaté dědictví čínského buddhismu a rané tradice hnutí čchan s jeho doktrinálními, praktickými, genealogickými a institucionálními paradigmaty. Později se škola rozvětvila do dvou dalších linií, z nichž nejvýznamější byla škola Lin-ťi, která působí dodnes.
Chu-nan
V některých pramenech je tato škola uváděna jako druhá významná linie čínského čchanu mistra Š‘-tchou Si-čchiena, která probíhala paralelně se školou Chun-čou mistra Ma-cu Tao-iho. Škola má název podle provincie Chu-nan, kde Š‘-tchou působil. Později se škola rozvětvila do tří dalších linií, z nichž nejvýznamější byla Cchao-tung, která působí dodnes.
Pchu-chua (Fuke)
Jedna z méně významných vedlejších linií čínské čchanové tradice, která byla založena v 9. stol. excentrickým čínským mistrem Čen-čou Pchu-chuou (Činšú Fuke), žákem Pchan-šan Pao-ťiho (Banzan Hóseki). V této škole, která nepatří ke goke šičišú, je recitování súter jako meditativní praxe nahrazeno foukáním na bambusovou flétnu (jap. šakuhači).
Škola Fuke byla během doby Kamakura přenesena do Japonska významným japonským mistrem Kakušinem. Přívrženci školy, kteří byli z větší části laici, putovali s bambusovým kloboukem ve tvaru včelího úlu, který skrýval jejich obličej a tím i jejich totožnost, a hráli přitom na šakuhači, jejíž zvuk měl věřícím připomínat buddhadharmu. Říkali jim komusó, mniši prázdnoty. Poté, co se škola Fuke v následující době Tokugawa stala útočištěm samurajů bez pána (jap. rónin), kteří onen mnišský klobouk často zneužívali při svých akcích k maskování, byla škola v době Meidži oficiálně zakázána.
Kuej-jang (Ikjó)
Škola čchanu v Číně, která patřila k „pěti školám a sedmi sektám“ (goke šičišú), tj. k velkým školám pravé čchanové tradice v Číně. Jméno školy je odvozeno z prvních znaků obou praotců této školy Kue-šan Ling-jüho (Isan Reijú) a jeho pokračovatele v dharmě Jang-šan Chuej-ťiho (Kjózan Edžaku), tedy Kuej+Jang (jap. I+Kjo).
Typické pro metodu vyučování ve škole Kuej-jang bylo použití systému 97 do kruhu vepsaných symbolů. Tento systém, který prý sahá až k Chuej-nengovi (Enó), 6. patriarchovi čchanu v Číně, se nedochoval, ovlivnil však snad vyobrazení „deseti obrázků buvola“ a „pět stupňů“ (osvícení) mistra Tung-šan Liang-ťiea (Tózan Rjókai). Představují, jak se zdá, něco jako „tajnou řeč“, jejímž prostřednictvím si lidé hlubokého čchanového zážitku mohli uvědomit principy čchanu. Protože si čchanoví mistři byli vědomi toho, že zacházení s tímto systémem se může snadno zvrhnout v pouhou formální hru, byl předáván zřejmě pod zárukou přísné mlčenlivosti pouze několika vybraným žákům.
V polovině 10. stol. vyústila linie Kuej-jang do linie předávání školy Lin-ťi a od té doby již neexistovala jako vlastní škola.
Lin-ťi (Rinzai)
Ve škole Lin-ťi je zdůrazňován především kanna zen a tím praxe kóanů jako zvláštní rychlá cesta k realizování osvícení a dokusan, nebo-li setkání žáka s mistrem, kde žák může přednést své problémy, jež se vyskytují při cvičení.
Cchao-tung (Sótó)
Vedle školy Lin-ťi druhá nejvýznamnější škola čchanu. Patří ke goke šičišú a její počátek sahá k velkému čchanovému mistru Tung-šan Liang-ťieovi (Tózan Rjókai) a jeho žákovi Cchao-šan Pen-ťiovi (Sózan Hondžaku). Škola byla pojmenována podle prvních znaků ve jménech obou zakladatelů (Cchao+Tung, resp. jap. Só+Tó).
V 1. polovině 13. stol. byla tradice školy Sótó přenesena jap. mistrem Dógenem Zendžim z Číny do Japonska; tam patří zen školy Sótó vedle zenu školy Rinzai k dosud žijícím nástupnickým liniím zenu. V dnešní době se škola Sótó rozšířila do celého světa, zejména do Ameriky a Evropy.
V zenu školy Sótó je silněji zdůrazňován mokušó zen a tím praxe šikantazy; dokusan, jeden z nejdůležitějších prvků zenového výcviku, zde neexistuje již od poloviny období Meidži.
Jün-men (Ummon)
Škola čchanu, která počíná u velkého čchanového mistra Jün-men Wen-jena (Ummon Bun’en). Patří k „pěti školám a sedmi sektám“ (goke šičišú) čchanu v Číně a dala světu mj. velkého mistra Süe-tou Čchung-siena (Setčó Džúken), který sebral a slavnými pochvalnými výroky opatřil kóany, jež byly později vydány Jüan-wu Kche-čchinem (Engo Kokugon) v Pi-jen-lu. Süe-tou byl zároveň posledním významným mistrem školy Jün-men, která od poloviny 11. stol. upadala a ve 12. stol. nakonec zanikla.
Fa-jen (Hógen)
Škola čchanu v Číně, která patřila k „pěti školám a sedmi sektám“ (goke šičišú), tj. k velkým školám pravé čchanové tradice v Číně. Vychází původně ze školy Süan-ša, kterou založil čchanový mistr Süan-ša Š‘-pej (Genša Šibi), později však byla přejmenována podle mistra Fa-jen Wen-i (Hógen Bun’eki), jednoho z nejvýznamnějších mistrů své doby. Škola Fa-jen byla na vrcholu po tři generace, avšak upadla a po páté generaci zanikla.
Chuang-lung (Órjó)
Linie čchanu školy Lin-ťi, která má počátky u čchanového mistra Chuang-lung Chuej-nana (Órjó Enan). Patří k „pěti školám a sedmi sektám“ (goke šičišú) čchanu v Číně a byla jako první škola zenu přenesena Eisai Zendžim do Japonska. V Číně stejně jako v Japonsku zanikla po několika generacích. Poněvadž linie Órjó pochází ze školy Rinzai, je též nazývána školou Rinzai-Órjó.
Jang-čchi (Jógi)
Čínská čchanová škola, která počíná u čchanového mistra Jang-čchi Fang-chueje (Jógi Hóe). Patří k „pětii školám a sedmi sektám“ (goke šičišú) čchanu v Číně a je významnější z obou linií, na něž se škola Lin-ťi rozdělila po mistrovi Š‘-šuang Čchu-jüanovi (Sekisó Soen). Jako tradiční linie Rinzai zenu bývá nazývána též linie Rinzai-Jógi.
Škola Jang-čchi dala světu významné čchanové a zenové mistry, jako Wu-men Chuej-kchaje (Mumon Ekai), kompilátora Wu-men-kuanu, jehož žáci a dharmoví pokračovatelé (mezi nimi i Kakušin) přenesli zen linie Rinzai-Jógi do Japonska, kde je dodnes živý. V dnešní době se Rinzai zen, vycházející z větve Jógi, rozšířil do celého světa, především do Ameriky a Evropy.
Když čchan v Číně na konci sungské doby pomalu upadal, stala se linie Lin-ťi Jang-čchi jakousi sběrnicí všech ostatních čchanových škol v Číně, jež ztrácely stále více na významu a nakonec zanikly.
Další buddhistické školy v Číně, které fungovaly vedle čchanu:
© 2023-2024 Zenová mysl