jap., dosl.: „pěší cestování“, putování mladého zenového mnicha (unsui), jenž v provinčním chrámu uzavřel první část svého učení, do zenového kláštera, ve kterém doufá nalézt přijetí a v němž by mohl studovat pod vedením zenového mistra (róši).
Putování mnohdy neschůdnými cestami do vzdálených klášterů nebylo v dávných dobách bez nebezpečí a bylo považováno za příležitost, v níž měl unsui přinést důkaz o své tělesné a duševní síle, prokázat svou duchapřítomnost při překonávání nepředvídatelných nebezpečí a v přátelských i nepříznivých situacích při četných setkáních s různými lidmi vnitřně uzrát. K předepsané výstroji mladého unsuie pro cestu angja patří kulatý slaměný klobouk s hluboce staženým okrajem (jap. kasa), jenž soustřeďuje poutníkův pohled na cestu před ním; tím zabraňuje sejití z cesty, jež by bylo škodlivé duchovnímu soustředění, které musí mnich během celého putování udržovat. K výstroji rovněž patří černý plášť, bílé bavlněné kalhoty a slaměné sandály. Na prsou mnich nese uzlík se svým mnišským šatem pro léto a zimu, žebráckou misku na jídlo (džihacu), nůž na holení vlasů a sútry. Na zádech nese stočenou slaměnou pokrývku proti dešti (mino).
Když mnich překoná všechny obtíže cesty a dorazí do cílového kláštera, je mu do něho často přístup znemožněn, protože musí napřed opravdovost svého chtění po duchovním učení (kokorozaši) prokázat ve zkoušce. Když je konečně, po často několikadenním čekání před klášterem (niwa zume), nezřídka v dešti a sněhu, či ve vrátnici kláštera (genkan), vpuštěn, musí, než bude nakonec přijat do klášterního společenství (sandó), složit další zkoušku své opravdovosti a týden meditovat (zazen) o samotě a za nejpřísnějších podmínek (tanga zume)