V roce 725 se Pchu-ťi přestěhoval do kláštera Ťing-aj v Luo-jangu. V té době byli Lao-šan I-fu (Rózan Gifuku), Pchu-ťiův bratr v dharmě, a císař Süan-cung v Luo-jangu a Pchu-ťi byl jmenován opatem kláštera Sing-tchang v hlavním městě, aby „mrak Dharmy pršel všude“ (nebo alespoň v obou čínských hlavních městech).

V roce 735 se Pchu-ťi znovu vydal do Čchang-anu, kde sloužil velkému počtu šlechty. Pravděpodobně zůstal s mistrem Lao-šan I-fuem v posledních hodinách jeho života. V roce 739 se vrátil do kláštera Sing-tchang, kde strávil zbytek svého života.

V roce 732 na velkém shromáždění mnichů byl Pchu-ťi během veřejné debaty slovně napaden čchanovým mistrem Che-ce Šen-chuejem (Kataku Džin’e), nástupcem dharmy Chuej-nenga, který zpochybnil legitimitu Šen-sioua jakožto nástupce 5. patriarchy Chung-žena (Kónin) a tím i jeho žáky včetně Pchu-ťiho, který byl považován za 7. patriarchu. Che-ce Šen-chuej označil linii Šen-sioua pejorativně jako severní školu (tzv. školu postupného osvícení), aby ji tak odlišil od nástupnické linie Chuej-nenga, která byla označována jakožto jižní škola čchanu (tzv. škola náhlého osvícení). Označení severní škola se později vžilo, ačkoliv Šen-siou své učení původně nazýval „Učení východní hory“. I přes tento spor se severní škola dále rozrůstala po celé 8. století až do počátku 10. století.

Pchu-ťi byl považován za nejdůležitějšího Šen-siouova nástupce. Měl mnoho žáků zejména z vyšší společnosti, podle pozdějšího textu z roku 772 měl na 10 tisíc žáků, z toho 63 hlavních. Mezi ně patřili například Ting-čou Š‘-cang (Džóšu Sekisó), Nan-jüe Ming-cchan (Nangaku Mjózan), Tao-süan (Dósen), Chung-čeng (Kóšó), I-sing (Ičigjó), Fa-wan (Hógan), Tchung-kuang (Dókó), Kuang-fu Chuej-kchung (Kófu Ekú), Tchan-čen (Donšin), Kuang-te (Kótoku), An-kuo Ling-čuo (Ankoku Reičó) a korejský mistr Taejo Chigong (čín. Ta-čao Č‘-kchung).